úterý 30. března 2010

Pestré publikum

Lukáš Beer
N
a hlasovacích lístcích pro volbu spolkového prezidenta 25. dubna 2010 budou tedy definitivně stát jména tří kandidátů: dosavadního vykonavatele funkce Heinze Fischera, dolnorakouské šéfky FPÖ Barbary Rosenkranzové a předsedy mimoparlamentní a neznámé „Křesťanské strany Rakouska“ Rudolfa Gehringa. Těmto třem kandidátům se totiž podařilo nasbírat potřebné podpůrné podpisy pro ministerstvo vnitra – bez minimálního počtu těchto podpisů nelze nastoupit jako kandidát pro přímou volbu spolkového prezidenta. Pro sociálního demokrata Heinze Fischera odevzdalo téměř 45.000 Rakušanů své „podpůrné vyjádření“, zatímco FPÖ odevzdala u volebních úřadů 10.500 podpisů pro Rosenkranzovou. Všechno naznačuje tomu, že Fischer, který se pro svojí příkladnou nadstranickost těší sympatiím širokého spektra voličů (již při výkonu své předchozí funkce jako prezident Národní rady, tj. rakouského parlamentu, dokázal vystupovat příkladně nadstranicky, což mu vysloužilo uznání jak lidovců, tak zelených ale i v řadách FPÖ), vyjde z voleb vítězně a kandidátka FPÖ Rosenkranzová sklidí od voličstva podstatně méně hlasů. Rudolf Gehring pouze doplňuje krátký seznam kandidátů, protože jeho jméno nikdo nezná, stejně tak jako jeho politickou stranu.

Pozdvižení, které vyvolala kandidatura Barbary Rosenkranzové, propírala intenzivně i média daleko za hranicemi Rakouska – bohužel, jak už to ve vztahu k FPÖ bývá, ne vždy s notnou dávkou objektivity. Většinou bylo zdůrazňováno, že se Rosenkranzová v minulosti vyjádřila pro zrušení tzv. NS-Verbotsgesetz, tedy zákona, který byl po druhé světové válce ustanoven jako forma potlačování veškerých projevů, které by se mohly klasifikovat jako propagování myšlenek nacionálního socialismu. Méně známý je fakt, že se pro zrušení tohoto zákona v minulosti vyslovila nejen různá krajně pravicová hnutí, nýbrž také (ač malá) skupina intelektuálů a znalců, kterou ze sympatií k nacionálnímu socialismu nelze absolutně podezírat. V řadě případů jde o odborníky přes právo, kteří nejsou ani pravicově orientovaní, ale kteří vidí v zákoně v určitých případech hrozbu omezování svobody projevování názoru. Přitom v žádném případě nejde zdaleka pouze o případy popírání holocaustu apod., jak je některými médiemi zkresleně podáváno. Skupina posledně jmenovaných lidí vidí v zákoně řadu slabin, zejména je v některých bodech vytýkána nejasná interpretace. V minulosti se to například několikrát projevilo tím, že na základě tohoto zákona byly postihovány občanské iniciativy, které se vyslovovaly proti nekontrolovanému přílivu cizinců a používaly přitom výrazů jako např. „Umvolkung“ (tj. přetváření původního národního charakteru a genofondu zakořeňováním cizích kulturních a národních prvků ve značném rozsahu), tedy slova, které se vyskytovalo také v nacionálně socialistické rétorice. Podobně by si postih na základě tohoto zákona mohla vysloužit veřejně a politicky činná osoba, která by například prohlásila, že „za 50 let nebude žít jediný čistokrevný Rakušan“, ačkoli zde přímou souvislost s propagací nacionálního socialismu nenajdeme. Používání výrazů „volksfremd“ a „reinrassig“ spadá však jednoznačně pod „zákazový zákon“.

Nezávisle na tom, jak lze na tento zákon nahlížet – a zpochybňování tohoto zákona je v Rakousku považováno za takřka společensky nemožný prohřešek – se Barbara Rosenkranzová před několika týdny a před velkými zástupy novinářů s kamerami a mikrofony od myšlenek nacionálního socialismu jednoznačně distancovala, za což si vysloužila i uspokojivý a smířlivý komentář od prezidenta rakouské židovské obce Ariela Muzicanta. Ten řekl, že se Rosenkranzová od nacionálního socialismu distancovala dostatečně. Podle politologů však celá „aféra“ kolem tohoto zákona popularitě Barbary Rosenkranzové uškodila a pozice Heinze Fischera upevnila. Dalo by se tedy říci, že konečné rozhodnutí odevzdá v rámci přímých prezidentských voleb rakouský občan, přičemž výsledek těchto voleb známe již dnes.

Přesto však považovalo několik horkých hlav měsíc před oficiálním termínem voleb 25. dubna 2010 za nutné, svolat na čtvrtek 25. března do centra Vídně demonstraci, jejíž účastníci chtěli signalizovat odpor proti Rosenkranzové zapálenými svíčkami a transparenty s přeškrtnutým obličejem kandidátky. Jistý Robert Slovacek, jehož jméno se v médiích poprvé objevilo až v souvislosti s právě uskutečněnou akcí, několik dní předtím zveřejnil na Facebooku iniciativní výzvu „Proti Rosenkranzové jako spolkové prezidentce“ a za členy této skupiny na internetové platformě se za krátkou dobu přihlásilo téměř 60.000 lidí. Aktivisté označili Barbaru Rosenkranzovou za "pouhou špičku ledovce patřícího k ideologii, proti které je třeba bojovat". Na základě „nečekaného ohlasu“ Robert Slovacek a jeho podpůrci svolali „spontánně“ do centra Vídně „demonstraci za civilní společnost a proti nenávisti k cizincům“.

Akce nesoucí název „Tanec světel proti Rosenkranzové“ (v němčině se to pěkně rýmuje jako „Lichtertanz gegen Rosenkranz“) však rozhodně neměla nadstranický charakter, jak ukazuje výčet politických subjektů, které za demonstrací stály. Pořadatelé očekávali příchod 10.000 demonstrantů a připravili pro ně přibližně stejný počet pochodní, dostavilo se ale kolem 3000 lidí (zde se odhad počtu lidí, který udává policie, kryje s počtem udávaným státní televizí a rozhlasem ORF). Druhý den o demonstraci obsáhle referovaly spíše v přátelském tónu celostátní deníky – v první řadě levicově liberální Der Standard (uváděl počet účastníků 6000, samotní pořadatelé hovoří o 9000), pak bulvární deník Österreich (který akci podporoval), kdysi konzervativní Die Presse a list Kurier. Noviny psaly o tom, že pořadatelé promlouvali k „pestrému publiku“. A skutečně, vedle mladých rodin, důchodců a celé řady migrantů kolorit publika dotvářeli například početně zastoupení aktivisté z ultralevicových seskupení, i když takto doslovně to v novinách nestálo. Ty psaly o různých politickcýh skupinách, které demonstraci svolaly. Od podrobného seznamu všech iniciativ a organizací, které demonstraci podporovaly, noviny upouštěly. Vznikal tedy dojem, že protestního shromáždění se zúčastnily průměrné vrstvy obyvatelstva.

Lepší obrázek si lze učinit přímo prostřednictvím informací, které byly zveřejněny přímo na stránkách organizátorů akce http://www.lichtertanz.at/ . V seznamu podpůrců protestního shromáždění nalezneme hned na prvním místě magazín židovské obce „Die Jüdische“, potom na předních místech různé organizace homosexuálů jako HOSI (Homosexuální iniciativa Rakousko), SOHO (Sociálnědemokratická organizace homosexuálů) a „Die Grünen andersrum“ (homosexuální organizace při straně Zelených), dále pak tradičně při všech takových akcích vystupující iniciativy „Azyl v nouzi“, ZARA („Civilní kuráž a antirasistická práce“) a „SOS-Mitmensch“. Nalezneme zde i ligu LICRA (Mezinárodní liga proti rasismu a antisemitismu), celou řadu levicově zaměřených vysokoškolských organizací, vedle vládnoucí sociálně demokratické strany (SPÖ) a Zelených pak několik ultralevicových seskupení jako „Die Linkswende“ a "Socialistická mládež Rakouska" apod. V neposlední řadě akci podporovaly i různé migrantské organizace, „Muslimská mládež Rakouska“, otevřeně sionistická „B´nai B´rith Österreich“, „Zelení migranti a migrantky Vídeň“ a další.

O zábavný doprovodný program se postaralo několik populárních a oblíbených kabaretistů, kteří se politicky obvykle nijak výrazně neprojevují, jako především Viktor Gernot, Josef Hader, Florian Scheuba a Dieter Chmelar. Nechyběl ani v těchto záležitostech hyperaktivní moderátor ORF Alfons Haider, který však dává poslední léta nejen velmi otevřeně najevo své politické smýšlení (nedávno nazval v zábavném programu ORF Rakousko „podělanou zemí“), ale také své sexuální zaměření. (Nynějšího moderátora vídeňského plesu Alfonse Haidera si možná někteří Jihočeši a Jihomoravané vybaví jako kdysi hodného a uhlazeného televizního „miláčka všech tchýní“ z období přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy dotyčný moderoval na tehdy i Čechy hojně sledovaném programu rakouské televize odpolední pořad „Wurlitzer“.) Haider otevřeně vyzval k odevzdání hlasu Heinzi Fischerovi: „Každý hlas pro Heinze Fischera je fackou pravici.“ Podporu vyjádřil i známý umělec a autor židovského původu André Heller. V zábavném programu předváděném komiky nakonec nechybělo ani vystoupení, které mělo parodovat Barabaru Rosenkranzovou.

Politické proslovy nakonec vyústily v otevřené doporučení volby kandidáta Heinze Fischera. Prezident židovské obce v Rakousku Ariel Muzicant k tomu také jasně řekl: „Nemůžeme akceptovat, aby v Rakousku byly po třetím parlamentním prezidentu další politické pozice obsazovány „sklepními nácky“. A to ani v případě beznadějné kandidatury.“ I vydavatelka jednoznačně politicky zaměřeného bulvárního deníku Österreich Uschi Fellnerová a jedna z iniciátorů demonstrace vyjádřila ještě před samotnou akcí své znepokojení: „Minulý týden jsem společně s jinými rakouskými novináři strávila v Izraeli. Image Rakušanů je tam nepotěšitelně špatný. Izraelské deníky přinášejí zprávy o ženě s nacistickou ideologií, která kandiduje na úřad spolkové prezidentky. A o H.C. Strache, který na stránkách deníku Haaretz dlouhosáhle vysvětluje, proč se chce stát dobrým starostou. Co se s touto naší zemí děje? A jak je možné, že se toto všechno do značné míry děje nerušeně? Jak nechutná musí být nějaká jasně deklarovaná pravicová ideologie, aby vyvolala myslitelnou bouři pohoršení? Žena jako spolková prezidentka by byla důležitým signálem. Barbara Rosenkranzová je právě tou ženou, která svou kandidaturou vysílá fatální signál, který zasahuje daleko za hranice.“ Na okraj ještě připomeňme, že předseda FPÖ Strache v rozhovoru pro izraelský list Haaretz odmítl případné členství Izraele v Evropské unii, podobně jako podobné ambice Turecka: „Izrael je opravdu krásnou zemí, ale v žádném případě ne evropskou.“

Aktivisty nenáviděná kandidátka se nakonec k celé akci vyjádřila chladně: „Nejsem obzvláště překvapená. Podobné akce znám z období černo-modré koalice“. Na mysli měla vládní koalici lidovců s tehdejší FPÖ pod vedením Jörga Haidera.

Převážná část voličů se 25. dubna bezpochyby demokraticky rozhodne pro Heinze Fischera. Iniciátoři poslední demonstrace tedy ani tak nezabrání „hrozícímu nebezpečí“, jako spíše instrualizují podobné akce k prosazování svých politických ambicí. Slovník nejednoho ultralevicového aktivisty, který k poslední demonstraci vyzýval, je na jedné straně plný frází o toleranci. Ta se ale překvapivě vytrácí, jakmile se přejde k vypořádání se s politickým protivníkem.

pondělí 29. března 2010

Ernst Jünger

Franz Chocholatý Gröger
Vystřihejte se největšího nebezpečí, jaké existuje –dejme si pozor, aby se život pro nás nestal čímsi obyčejným. Nezáleží na tom, jakou materii je třeba ovládnout a jaké prostředky jsou k dispozici – ona teplota krve, která vchází do bezprostředního kontaktu, nesmí být ztracena. Nepřítel, který ji má, je pro nás cennější než přítel, jenž ji nepoznal. – Ernst Jünger.
.
Toto jest motto aristokrata zákopů, revolučního nacionalisty, tvůrce magické prózy se snovou inspirací, entomologa, věčného cestovatele, osobnosti konzervativní revoluce, který se narodil před sto patnácti lety. S jeho jménem je spojen boj za nové čili „pravé Německo". A zrození dělníka z ducha války. Tam, kde „granáty hučí jak železní ptáci“ nemůže se člověk spoléhat na jistoty, není kam uniknout. Člověk se tak dostává do bezprostředního kontaktu s běžně nedostupnými projevy života. Pociťuje záchvěvy vyšší neosobní moci. Jeho život získává na kvalitě, že snáší stále větší bolest. Kdo neuhýbá bolesti, neutíká před základními projevy života do smluvně zajištěného bezpečí, ten má vůli podřídit se přesažným silám a hodnotám a udělat již krok, aby překonal typ občana a vrostl do celostní formy dělníka. Lidství zde vystupuje ve formě figury dělníka (Gestalt des Arbeiters). Dělníka, který ovládne planetu a svět změní ve Werkstattlandschaft (výrobní krajinu). „A naše víra spočívá v tom, že vzestup dělníka se co do významu shoduje s novým vzestupem Německa“. (1)
.
Ernst Jünger se narodil 29. března 1895 v Heidelbergu, jako nejstarší ze šesti dětí chemika Dr. Ernsta Jüngera (1868-1943) a Karoline roz. Lampl (1873-1950). Ernst Jünger vyrůstal v Dolním Sasku (Niedersachsen) - Hannover, Braunschweig, Wunstorf, Hameln - a od roku 1907 žil s rodinou v Rehburgu, kde navštěvoval se sourozenci Scharnhorst Realschule ve Wunstorfu. V této době se u něj objevuje slabost pro dobrodružné příběhy a lásku pro entomologii. Spolu s bratrem Georgem Friedrichem se v roce 1911 stává členem hnutí Wandervögel ve Wunstorfu. Tam začal psát své prvé verše, které vyšly v časopise hnutí Wandervögel. V listopadu 1913 utíká z domova do Francie a ve Verdunu se zavazuje k pětileté službě v Cizinecké legii. Dostává se do výcvikového tábora v Sidi Bel Abbes v Alžíru, odtud utíká s přítelem do Maroka, kde je zatčen a vracen k Legii. O šest týdnů později je propuštěn po intervenci otce a kvůli svému věku., Tehdy také poprvé navštívil Afriku, kterou barvitě popsal ve své knize Africké hry (Afrikanische Spiele), publikované v roce 1936. (2)
.
Dne 1. srpna 1914, krátce po vypuknutí první světové války se přihlásil jako dobrovolník k pěšáckému regimentu Generalfeldmarschall Prinz Albrecht von Preußen (Hann.) číslo 73. Po složení nouzové (válečné) maturity absolvuje vojenský výcvik a v prosinci je na frontě v Champagne a zde je 24. 4. 1915 zraněn. Na radu otce se vydá na cestu důstojnické kariéry (kadet) a 27. 11. 1915 je znovu na francouzské frontě jako poručík, kde si pro odvahu při akcích získává jméno. Během druhé bitvy na Sommě je zraněn a 16. 12. 1916 vyznamenán Železým křížem I. třídy. V roce 1917 ho najdeme na bojištích západní fronty v intenzivních zákopových bojích jako velitel průzkumných hlídek, za odvahu je 4. 12. 1917 vyznamenán Preußischer Hausorden von Hohenzollern, rytířským křížem s meči. V březnu 1918 přežil granátový útok a srpnu 1918 je zraněn u Cambrai a zbytek války prožil v nemocnici v Hannoveru , kde plně studuje Friedricha Nietzscheho, Arthura Schopenhauera, Ludovico Ariosto a Alfreda Kubina. Veterán od Sommy je 22. 9. 1918 oceněn nejvyšším pruským řádem Pour le Mérite (mimo to byl nositelem Železným křížem II. třídy a odznakem zraněných ve zlatě). Jüngerovy zkušenosti coby velitele průzkumných oddílů zraněného více než tucetkrát ho později vedly k popisu válečných zkušeností, které bezprostředně zachycuje jeho deníková kniha In Stahlgewittern (V ocelových bouřích, 1920). (3) Popisuje zde, jak se mnohokrát úspěšně vyhýbal smrti a zároveň tu odhaluje svou lásku k literatuře, zvláště k Tristramu Shandymu, kterého četl během pobytu v zákopech. Kromě zveřejněné In Stahlgewittern píše další díla o zkušenostech Velké války (Der Kampf als inneres Erlebnis (1922), Sturm (1923), Feuer und Blut (1925), Das Wäldchen 125 (1925), než se obrátil se k jiným tématům. (4) Na rozdíl od pozdějších prací s jejich více reflexní a systematickou koncepční strukturou, je In Stahlgewittern, strukturálně velmi jednoduše stavěny, jako zprávy o zkušenosti autora. Popisuje zápas z pohledu mladých dobrovolníků od prvních setkání na jaře roku 1915 v oblasti Champagne až po ty, které má jako důstojník pěchoty od zákopů Arrasu, přes bitvy u Somme, bitvy ve Flandrech, bitvy u Cambrai po německou jarní ofenzivu roku 1918. Bude cestovat často, často dobrovolně, ale zdánlivě více ho řídí zvědavost a touha po dobrodružství než smysl pro povinnost. Ve velmi nebezpečných situacích ho vede odhodlání přežít a často neuvěřitelné štěstí. Ve Feuer und Blut a Das Wäldchen 125 přebírá epizody z In Stahlgewittern, které rozvíjí podrobněji. Obě knihy se zabývají rozčarováním z válečné horečky roku 1914.
.
Po ukončení války se stále ještě zotavuje z průstřelu plic u Sapignies (za Velké války byl čtrnáctkrát zraněn) a přitom konfrontován s zhroucením svého světa, německá armáda byla poražena, bylo svrženo císařství. Po návratu ze západní fronty jej brzy zklamaly zjevné projevy dekadence v nově budované buržoazní Výmarské republice. Nová republika je deklarována jako politické násilí a nový stát byl nucen podepsat diktát z Versailles.
Středem jeho zájmu se stává práce Oswalda Spenglera Zánik Západu (Der Untergang des Abendlandes. Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte). (5) Naplněn deziluzí přidal se k elitnímu filozofickému hnutí konzervativní revoluce a brzy se stal jedním z jeho hlavních intelektuálních představitelů. Do 31. 8. 1923 slouží v Reichswehru jako poručík 16. pluku v Hannoveru a krátkou dobu je ve Freikorpsu Gerharda Roßbach jako styčný důstojník. V témže roce se pustil do studia filozofie a zoologie v Lipsku a Neapoli. V roce 1925 se oženil s Grethou von Jeinsen.
.
1925-1932
.
Na podzim 1925 se Jünger poprvé angažuje politicky – vstupuje do redakčního výboru časopisu Die Standarte, týdeníku nového nacionalismu, jehož šéfredaktorem je dávný frontový velitel a Jüngerův přítel Helmut Franke. Časopis Die Standarte – svázaný s veteránskou organizací Stahlhelm – má dát výraz „frontové nacionalistické mentalitě vojáků“. Když vláda Die Standarte v srpnu roku 1926 zakáže, Ernst Jünger společně s Wilhelmem Weissem začnou vydávat časopis Arminius, který vycházel týdně od 23.1.1926 do 11.9.1927, propagující nový nacionalismus. Jünger píše též do národně bolševického měsíčníku Widerstand. Zeitschrift für nationalrevolutionäre Politik, vydávaného v období 1926 až do zákazu v prosinci 1934 Ernstem Niekischem. Jünger ale, přes určitou fascinaci bolševismem, na národně bolševické pozice nikdy nepřejde. Dne 1. května 1926 se narodil v Lipsku jeho syn Ernst. Vojenský důchod a příjmy z vydaných knih mu umožňovaly cesty do Francie, na Baleáry a do Chorvatska, které se staly předmětem pozdějších knih. Jünger ukončil 26 května 1926 studium a zcela se věnuje psaní. V roce 1927 se Jünger stěhuje do Berlína a navazuje početné kontakty v kruzích berlínských národních revolucionářů a revolučních konzervativců, jako byli, vedle jeho bratra Friedricha Georga, Ernst von Salomen, Ernst Niekisch,Walter Stapel, Helmut Franke,Wener Lass, Hartmut Plass, Emil Mühsalm, Bertolt Brecht, Otto Strauss, Emil Toller, Carl Schmitt, Valerius Marc a také Joseph Goebbels, který ho chtěl získat pro národní socialismus. Jünger však v roce 1927 odmítl nabídnutý mandát NSDAP do Říšského sněmu, se slovy napsaní jednoho řádku je pro něj čímsi cennější než representovat 60000 pitomců v parlamentu. Národní socialisty považoval za pouhé kupce voličských hlasů, jimž vposled nejde o uskutečnění revoluční ideje. O Jüngera usilovali také němečtí komunisté a Karl Radek tvrdil, že získat někoho jako je Jünger by bylo cennější než všechny nové hlasy voličů najednou.
.
Jünger se stává redaktorem časopisu nacionalistické mládeže Der Vormarsch, neoficiálního tiskového orgánu organizace kapitána Hermanna Ehrhardta. V roce 1930 se Jünger znovu vrhá do víru politické aktivity – společně s Wernerem Lassem vydává časopis Die Kommenden s národně revolučním zaměřením. V červenci 1931 Jünger a Lass opouštějí redakci Die Kommenden. Lass brzy zakládá časopis Der Umsturz o rozhodném národně bolševickém charakteru, ale Jünger se k této iniciativě nepřipojí. Do roku 1933 napsal do těchto periodik a do Deutscher Volkstum, vydavaného Wilhelmem Stapelem, do Ja und Nein, Die Literarische Welt, Das Reich, Der Student, Der Tag asi 140 článků.(6) V dubnu 1928 Jünger předává vedení Der Vormarsch do rukou Friedricha Hielschera a věnuje se více času psaní knih.

V roce 1928 přitahuje Jüngera evropský surrealismus, který vytryskl v prvním vydání knihy Das abenteurliche Herz (Dobrodružné srdce) v roce 1928 a pak v celé síle v druhém přepracovaném vydání v roce 1938. Je poutí do světa čisté reflexe, do světa snů, představ a vizí, světa jazyka daného formou a stylem, do světa květin a hmyzu, do světa barev, vůní a zvuků. Je cestou do onoho nádherného, zázračného světa „magického realismu“. Jak napsal Jünger „každý řád nosí ve svém lůně sny, v nichž je stanoven jeho pád, a každý sen se rozvijí v květ krystalického pořádku“. (7) Znovu opouští kvůli psaní knih politickou činnost a publikuje dvě první základní politické práce: Die totale Mobilmachung (Totální mobilizace) v roce 1930 a Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt (Dělník) v roce 1932. (8) Ve studii Totální mobilizace snaží se určit skrytou povahu války, jenž je „největší a nejpůsobivější událostí této doby". Válka je zkušeností se „skutečností", je uskutečnění pracovního nasazení je událostí „kultického rázu". Pojem „totální mobilizace" analyzuje odlišením oproti pojmu „částečné mobilizace" (partielle Mobilmachung). Tuto charakterizuje jako „všeobecnou" a spojuje ji s monarchistickým i občanským politickým řádem. Totální mobilizace ohlašuje panství dělníka, který překonává veškerá státní zřízení a společenské řády tím, co nazývá v Dělníkovi „organická konstrukce" (organische Konstruktion) vykazující rysy „absolutního režimu". Na částečné mobilizaci se podílí lid, rozpočet a společenský duch, objem nákladů a výdajů je omezený, vypočitatelný, v částečné mobilizaci se odráží ještě určitý svérázný státní zájem dokumentovaný nadšením dobrovolníků nastupujících do válečných vojů. Částečná mobilizace má charakteristickou lokalizaci a týká se určité společenské roviny, sledujíc provinciální záměry. Totální mobilizace se týká neomezeností lokalizace, týká se všech zemí, všech společenských tříd. Branná služba „již není povinností a výsadou pouze vojáků z povolání, nýbrž se stává úkolem všech, kdo jsou schopni nést zbraň". Totální mobilizace stírá jakékoli závazky, privilegia a vazby. Jejím smyslem totiž je „rostoucí přeměňování života v energii". Válka uskutečňující totální mobilizaci, podle Jüngera nabývá charakteru „gigantického pracovního procesu", ve kterém jde o „absolutní uchopení potenciální energie". „Dělníci by se měli naučit vnímat jako vojáci. Honorář, žold, ale žádný plat! Žádný vztah mezi splatností a výkonem! Nýbrž nastavit individuum vždy podle jeho způsobu tak, aby mohlo podat maximální výkon, který je v jeho dosahu.
.
Mimo jiné zde říká: „V hlubinách kráteru měla tato válka smysl, jež neovládne žádné počtářské umění. Vytušilo jej nadšení dobrovolníků, v němž důrazně promluvil hlas německého dé­mona a v němž se znechucení ze starého světa spojilo s nevědomou touhou po novém životě. Kdo by si pomyslel, že synové materialistického pokolení budou tak horouc­ně vítat smrt? Takto se ohlašuje toliko život, jemuž někde bohatě přebývá a jenž nezná šetrnost žebráků. A tak, jako nemůže upřímně žitý život přinést nic jiného než zisk skutečného, hlubšího charakteru, nemůže být výsledkem této války nic jiného než to, že získáme hlubší Německo. To, že tomu tak je, potvrzuje neklid, znamení nového pokolení, který se nespokojí s žádnou ideou tohoto světa, ani obrazem mi­nulosti. Zde vládne plodná anarchie, jež se zrodila z prvků země a ohně a skrývá zárodek nové vlády. Zde se objevuje náznak nového zbrojení, které hodlá ukovat své zbraně z ryzejších, tvrdších kovů, jež jsou s to odolat jakémukoli odporu.
Němci vedli válku se ctižádostí, pro ně dosti lacinou, být dobrými Evropany. Pro­tože však válčila Evropa s Evropou - nemohl vyhrát nikdo jiný než Evropa. Tato Evropa, jejíž povrch nyní získal planetární rozměr, se nicméně stala tenkou politu­rou - co získala na prostoru, ztratila na přesvědčivosti. Povstanou z ní nové síly.
Hluboko pod místy, kde vše určuje dialektika válečných cílů, narazil Němec na silnější moc: na sebe sama. Tato válka tak pro něho zároveň a především byla pro­středkem k tomu, aby uskutečnil sám sebe. Z toho důvodu je nutné, aby nové zbro­jení, v němž se již dlouho nalézáme, bylo mobilizací Němce - a ničeho jiného“.

(9) Jünger shrnul v roce 1984 obsah svého díla Der Arbeiter: Herrschaft und Gestalt slovy "Kdo se drží figury dělníka jako velkého povolaného a vztahu­je na ni proměny světa jako na princip, který se proměňuje, jenž však není těmito proměnami zasažený, ten nalezne měřítko, které neklame. Bude vnímat, že existuje jistá moc, jež kráčí napříč katastrofami jako skrz ohnivé opony. Pořadí a uspíšení samotné proměny jsou příslibem jisté bytosti, pro niž technika znamená uskutečnění, nikoli však skuteč­nost. Cílem je zduchovnění Země." (10) Jednotný prostor skrývající se za mnohostí je postava dělníka, znamenající určitý způsob bytí. Dělník ovládá stroje a přitom sám je prostředkem výkonu moci, která stojí nad ním. V postavě dělníka se ztrácí protiklad svobody a poslušnosti, protiklad individua a celku.
.
Zatímco na nejnižším stupni se celostní forma dělníka podobá slepé vůli, která se coby planetární funkce ujímá jednotlivce a podřizuje si jej, na druhém stupni jej staví jako nositele speciálního dělnického charakteru do různorodých plánovaných konstrukcí. Na posledním a nejvyšším stupni se však zjevuje jedinec tím, že stojí v bezprostředním vztahu k totálnímu pracovnímu charakteru.
Teprve s nástupem těchto jevů je možné státnické umění a vláda ve velkém stylu, to značí: světovláda. Částečně se tato vláda ohlašuje již účinností aktivního rázu, jenž mnohotvárně prolamuje hranice starých struktur. Aktivní typ však není schopen překročit hranice, jež určuje speciální pracovní charakter; ať už jako vědec, jako technik, jako voják nebo jako nacionalista potřebuje integraci, velení, jež čerpá přímo z pramene smyslu.
Teprve v reprezentantovi této mohutnosti se na vrcholu pyramidy protínají různo­rodé protiklady, jež se doplňují, a tím vytvářejí proměnlivé světlo, šerosvit, osobitý pro naši dobu. Těmito protiklady je staré a nové, moc a právo, krev a duch, válka a politika, přírodní věda a duchověda, technika a umění, vědění a náboženství.
„Je však třeba vědět, že neviditelný výsledek má větší význam než výsledek viditelný. Tento neviditelný výsledek spočívá v mobilizaci světa prostřednictvím postavy dělníka. Poprvé o sobě dává vědět zpětným úderem zbraní proti silám, jimž nebyla dána možnost, aby byly produktivně nasazeny. Tento projev ovšem naprosto nemá negativní povahu. Vyslovuje se v něm opatření metafyzického útoku, jehož neodo­latelná síla spočívá v tom, že sám napadený si sám a zdánlivě dobrovolně vybírá prostředky svého zániku. To neplatí pouze za války, nýbrž všude tam, kde se člověk dostává do styku se speciálním charakterem práce. Všude, kde člověka spoutává technika, je nezvratně postaven před rozhodnutí buď-anebo. Buď přijme osobité prostředky, osvojí si jejich jazyk, anebo zanikne. Postaví-li se k technice kladně, což je zásadní, udělá ze sebe nejen subjekt technic­kých postupů, ale současně i jejich objekt. Užití prostředků má za následek zcela určitý životní styl, jenž se vztahuje na velké právě tak jako na drobné záležitosti ži­vota.
Technika tedy v žádném případě není neutrální mocí, rezervoárem účinných či pohodlných prostředků, z něhož může dle libosti čerpat jakákoli z tradovaných sil. Právě za zdáním této neutrality se skrývá tajemná a svůdná logika, jíž se technika podbízí člověku. Tato logika nabývá na evidenci a neodolatelnosti do té míry, v níž se pracovní prostor stává totálním. V téže míře slábne i instinkt těch, kterých se to dotýká. Zatímco ve světové válce, jako ostatně v celém našem světě, se již zřetelně proje­vil trpný i činný stupeň typu, do viditelného pracovního prostoru poslední a nejvyšší reprezentant dosud nevstoupil. S tím souvisí, že světová válka nepřinesla žádná definitivní rozhodnutí - dosud nenastolila nedotknutelný řád, který by zaručoval jistotu“
(11) Rok 1931 je začátek korespondence s Martinem Heideggerem a Carlem Schmittem. Právě Heidegger byl Jüngerovými úvahami od počátku fascinován, byť je s ním nesdílel a byl vůči Jüngerovi vždy kritický. Srv. Heideggerův dopis E. Jüngerovi, který vešel ve známost pod titulem Zur Seinsfrage, Frankfurt a. M. 1977, jenž je odpovědí na Jüngerův příspěvek k Heideggerovým šedesátinám pod titulem Über die Linie, Frankfurt a. M. 1950. Podle Podle Heideggera Jüngerovo myšlení stojí plně na půdě Nietzschovy základní metafyzické pozice, kterou Heidegger charakterizuje jako vůli k moci (Wille zur Macht). (12)
.
Po uchopení moci v roce 1933 učinili nacisté (zejména ministr propagandy Joseph Goebbels) několik neúspěšných pokusů zapojit tohoto autora do svých mesiášských vizí. Jako oddaný nonkonformista odmítl Jünger během následujících let řadu výzev z různých míst nacistické hierarchie. Byly zde nepřehlédnutelné rozdíly v pohledu na svět od počátku. Zatímco Hitlera motivoval primitivní „sociální darwinismus“, Jünger byl intelektuální, aristokratický, metafyzický a romantický žák Moltkeho, který věřil, že „boj je zápolením morálních energií“. Mezi těmito výzvami se dvakrát objevila nabídka stát se předsedou Říšského sněmu a členství v Deutsche Akademie der Dichtung (nacionálně socialistické Německé akademii poezie). Jünger také odmítá členství v nově zřízené Preussische Akademie der Künste a odmítl i předsednictví nacistickému svazu spisovatelů Reichsverband Deutscher Schriftsteller a od roku 1938 měl zákaz publikační činnosti.
.
Vnitřní emigrace
.
V prosinci 1933 se přestěhoval do Goslar v pohoří Harz. Jünger, kterého obdivovali nacionalistické i socialistické skupinky stejně jako mnoho ostatních mladých lidí, musel v roce 1933 řešit dilema spočívající v tom, že jeho sen o silném autoritářském státě se náhle stal skutečností. Avšak skutečná mravní podstata nového režimu byla jasná mnoha současníkům. Zejména po krvavém Röhmově „puči“ z 30. června 1934, kdy Hitler nechal popravit mnoho svých bývalých „soudruhů“. V roce 1934 se mu narodil syn Alexander a v listopadu 1934 Jünger napsal svému bratrovi Friedrichovi Georgovi: „Revoluční fázi, ve které jsme se ocitli, můžeme přestát za pomoci silnějších sil, než jsou řečnické, literární nebo ideologické. Postaví nás to před zkoušku. Bude nutno vyložit karty na stůl. V hrůzných a matoucích podmínkách je myšlenka nebezpečná, protože je pravdivá a duše, které jsou postiženy pravdomluvností, představují zrcadlo, ve kterém se objeví nicota šedého světa. Logická myšlenka, vznešený čin, pouhá neúčast na základních aktech – to vše jsou dnes věci, které představují napřažené zbraně ostřejší tím víc, čím méně člověk odpovídá současné době“. O tři roky později se stěhoval do Überlingenu u Bodamského jezera, a konečně v roce 1939 odchází do Kirchhorstu v Dolním Sasku. Jünger i nadále hodně cestuje - do Norska v roce 1935, do Brazílie, Kanárské ostrovy a Maroko v roce 1936 (viz. Atlantische Fahrt z r. 1947), do Paříže v roce 1937 a na Rhodos v roce 1938. V Paříži se seznámil s Josephem Breitbachem, Julienem Greenem, André Gidem, Jeanem Schlumbergerem a Annette Kolbe.
Vnitřní emigrace byla pro Jünger odloučením od politického dění kolem něj. Jeho psaní se skládalo ze sbírky esejí Blätter und Steine z roku 1934 (13) s jizlivou kritikou rasismu, románu Afrikanische Spiele, (1936) (14), druhého revidovaného vydání Das abenteuerliche Herz (1938) a v roce 1939 konečně mimořádného románu Auf den Marmorklippen (Na mramorových útesech). (15) Bylo napsáno jen málo textů, kde je takto působivě předvedena síla a moc lidského ducha. Jüngerův mravní odpor proti hnutí, které ze svých rasových teorií učinilo základní složku svého náhledu na svět a vidělo nordickou rasu jako skutečné strážce evropského dědictví, byl pouze pokračováním jeho znechucení z hlavních trendů v této době. Kniha Na mra­morových útesech je výrazné svědectví jeho proměny po r. 1933. V myticky bezčasé krajině, která však byla okamžitě pochopena jako současné Německo, se ukazuje protiklad mezi teroristickými mravy žoldnéřského tábora a hledáním duchovní cesty, kterou v knize repre­zentuje mág Nigromontanus (= Heidegger). V hlubokých lesích kol Mariny začíná růst moc Nadlesního (=Hitler), děsného lovce lidí. Zlo z lesu postupně rozkládá prastarý řád a nakonec propukne otevřený boj, v němž se celý kraj vzplane v plamenech. Je zde také postava Braquermarta (= Goebbels) bloudícího pouští nihilismu. Kniha byla okamžitě pochopena jako symbolický protest proti současným poměrům v Německu.

.
1939-1944
.
Již po vypuknutí 2. světové války je Jünger povolán v srpnu 1939 do armády v hodnosti kapitána jako velitel pěší roty 19. pluku. Od listopadu 1939 do května 1940 byla jeho jednotka umístěná na Západním valu na francouzsko-německé hranici, nejprve v Greffern, pak v Iffezheimu. Již neměl sklony k hrdinství na bojišti a to nejméně pro nacisty. Ani při obsazování Francie mezi květnem a červencem 1940 se příliš nehrnul do skutečného boje. V roce 1941 byla jeho jednotka v Paříži a Jünger byl převeden na administrativní pozici v MBF generála Otto von Stülpnagela poté, co se seznámil s náčelníkem štábu plukovníkem Otto Speidelem. Štáb sídlil v hotelu Majestic. Pozice štábního důstojníka mu spolu s plynulou francouzštinou umožnila stýkat se s mnoha francouzskými intelektuály a vedla ho opět k vedení záznamů o válečných zkušenostech – později vydaných jako Pařížské deníky: 1941-44 (Pariser Tagebücher). Byl po většinu času v Paříži, kde jeho známosti zahrnovaly Sacha Guitry, Jeana Cocteau, Marcela Jouhandeau, Paula Leautard, Celine, Gastona Gallimard, Paula Morand, Banine, Georgesa Braque, Pablo Picasso, Henriho de Montherlant, Pierre Drieu La Rochelle, Florence Gould. Jüngerovi kritici jej kritizují za jeho práci na oddělení štábu – zvláště z této doby – ale Jünger vždy dělal ctnost německému aristokratovi prosazováním osobní svobody. V roce 1942 vydává Gärten und Straßen, deník zachycující období od 3.4.1939 do 24.7.1940, které brzy na to vychází francouzsky jako Jardins et Routes. Z té doby pochází kniha Strahlungen (1949) popisující prostředí odbojové skupiny Wehrmachtu a spory s nacistickou okupační správou. V roce 1942 pracuje na štábním oddělení vojenského velitele ve Francii, generála pěchoty Carl-Heinrich von Stülpnagela, pozdějšího člena odboje proti Hitlerovi, a ten ho vysílá na Kavkaz údajně proto, aby prošetřil morálku vojska před případným pokusem o atentát na Adolfa Hitlera. Později vznikly Kaukasische Aufzeichnungen . Vrací se do Paříže a zahajuje práci na Der Friede. Ein Wort an die Jugend Europas und an die Jugend der Welt (1942-1944), považova­nou za zahraničně-politický program německých důstojníků připravují­cích nezdařený atentát na Hitlera z 20. července 1944, která je tajně šířená. V roce 1943 vydává, přesto že má zákaz publikování, Myrdun. Briefe aus Norwegen. (16) Jünger byl v té době kapitánem a měl blízké kontakty s vojenským velitelem Francie Heinrichem von Stülpnagelem a také s generálem Hansem Speidelem a Erwinem Rommelem, kteří byli všichni spojeni s pokusem o atentát na Hitlera z 20. července 1944. Všichni, kdo byli zapojení do červencového atentátu na Hitlera, jsou zatčeni a popraveni. Na seznamu popravených najdeme zvučná jména pruského státu, neboť pomstychtivá hitlerovská justice popravila Yorska von Wartenburga, Helmutha von Moltke, Erwina von Witlebena, F.-D. von Schulenburga, Ulricha W. von Schwerina, Heinricha von Dohnu, Heinricha von Lehndorfa a mnoho dalších. 20. červenec 1944 byl poslední velký čin starého Pruska a jeho idejí, kdy se pruská šlechta odhodlala k povstání proti tyranům. Jüngerovi bylo umožněno v září opustit armádu v hodnosti kapitána. Ve skutečnosti sám Hitler osobně nařídil nepopravovat slavného spisovatele. Ten odešel po Kirchhorst v Dolním Sasku. V roce 1945, poté co Goebbels nařídil médiím nepublikovat nic od Jüngera či o něm (slavil právě padesátiny), byl povolán do Volkssturmu v Kirchhorstu, kde měl vést jednu jednotku do boje. To byl také jeho poslední návrat do armády (aby zamezil zbytečným ztrátám, zavedl svou jednotku k americkým liniím, kde se vzdala).
.
Jeho nejstarší syn Ernst se svým přítelem Jobstem Siedlerem byl odsouzen v roce 1944 k trestu devíti letům odnětí svobody za rozkládání branné moci, když kritizovali poměry ve škole jako pomocná obsluha vlaku. Na Jüngerovu přímluvu u admirála Dönitze byli poslaní na frontu v trestném oddílu. Ernest byl zabit 28. 11. 1944 v boji u Carrary v Toskánsku, což je tragickou ironií osudu místo Jüngerova románu Na mramorových útesech z roku 1939.

.
Po 1945
.
V poválečné době byly Jüngerovy knihy opět zakázány a zákaz se vztahoval také na jakoukoliv další publikační činnost v Německu. Jeho práce se objevují mimo Německo, Der Friede v Amsterdamu, v roce 1946, Atlantische Fahrt je vydán v roce 1947 v Londýně pro německé zajatce, Aus der goldenen Muschel v roce v 1948 v Curychu. Mimo to Jünger odmítl vyplnit denacifikační dotazník a nedělal nic pro to, aby se urychlilo zrušení zákazu. V roce 1949 vyšly válečné deníky Strahlungen a utopický, kvazi-sci-fi román Heliopolis. Heliopolis je další multirozměrný román líčící konflikt mezi guvernérem a Prokonsulem ve středomořské metropoli Heliopolis. V románu se odrážejí odkazy na údobí nacionálního socialismu, hladovějící vězni zadržováni guvernérem, oním tlustým a labužnickým velice podobným Göringovi, Pársové vyloučení ze země připomínají pronásledování Židů. (17)
.
V roce 1951 se Jünger přestěhoval do domu hraběte von Stauffenberga ve Wilflingenu, který byl příbuzným známého spiklence z roku 1944. Od 1949 do 1953 byl osobním tajemníkem Armin Mohlera a Jünger se v roce 1949 setkává s objevitelem LSD Albertem Hofmanem a oba experimentují s touto drogou, o čemž pak napsal v roce 1952 román Besuch auf Godenholm. (18)
V roce 1950 se vrací k esejistickým pracím. Mimo jiné napsal.:
1950: Über die Linie - Esej o překonání nihilismu.
1951: Der Waldgang. Esej o volbě jednotlivce k odporu proti despotické společnosti.
1953: Der gordische Knoten. Spekulativní esej na vztahy Východ-Západ.
1954: Das Sanduhrbuch. Esej o časovosti a modernosti.
1956: Rivarol. Překlad výběru z tvorby francouzského aforisty a protirevolučního myslitele, spolu s rozsáhlým esejistickým komentářem a Heideggerovým dopisem, týka­jící se jedné Rivarolovy myšlenky o čase.
1959: An der Zeitmauer.
.
Esej Chůze lesem (Der Waldgang) je podobenstvím o lese a lesním chodci, na kterém se autor snaží ukázat osud a úlohu těch, kteří se rozhodli vzdorovat despotickým totalitním systémům. I jediné ,,ne“ má ve volbách význam. ,,Ano“ zastupuje odevzdání se, ale ,,ne“ zastupuje svobodu a její obranu. Volič, který zvolil ,,ne“ na sebe přebírá velké riziko, protože k volbě ho pozval režim nedodržující pravidla. Slovo naplňuje svět, slovem je míněno ,,ne“, které nabývá velkého významu v nesvobodné společnosti. Volič, který zvolil ,,ne“ se stává lesním chodcem, protože se rozhodl opustit vyšlapanou cestu a tím ukázal svou odvahu, dokázal projevit vlastní mínění a opustit rámec většinového myšlení. V prostředí naší doby se prosazují dva typy: dělník a neznámý vojín. Dělník zosobňuje pokus ovládnout svět a rozkazovat mu. Neznámý vojín s sebou nese břímě sebeobětování a zároveň je sjednocujícím duchem národa. Vedle těchto dvou typů se objevuje typ třetí – lesní chodec, který se rozhodl pro odpor, chce se vzepřít mechanickému chápání (automatismu) a pasivnímu odevzdání se (fatalismu). Místem svobody je les, který je všude okolo nás, ale lesní chůze je schopen jen jeden člověk ze sta, protože jen několik jedinců je schopno vzdorovat režimu. Jeden ze sta znamená jeden hlas ,,ne“ proti stům hlasům ,,ano“. Lesní chodec je osamělý, protože v boji nelze čekat na církve, duchovní vůdce či knihy. Osamělost se stává pozitivním znamením, protože v osamělosti se stává člověk suverénem, pokud zná své postavení, osamělost posiluje. Bytí znamená duši a lidský domov, tedy bohatství, které nemůže být ukradeno ani zničeno. Bytí je jako pramen v poušti a tento pramen můžeme otevřít pomocí prostředníků. Takovým prostředníkem je lesní chodec mající sílu vzepřít se a bojovat za svobodu. (19)
Ve stejné době, Jünger také vydal povídku Die Eberjagd, (1952) a román Gläserne Bienen (Skleněné včely, 1957).
.
V r. 1959 zakládá s Mirceo Eliadem dvouměsíčník Antaios. Začal také ve větší míře cestovat. Jeho destinacemi jsou Egypt a Súdán (1962), Dálný východ (1965), Angola (1966). V roce 1960 zemřela jeho první žena Gretha a v roce 1962 se oženil s Liselotte Lothar (roz. Baeuerle). Jeho esejistické práce pokračovaly díly Der Weltstaat (1960), Typus, Name, Gestalt (1963) a Maxima–Minima, Adnoten zum »Arbeiter« (1983). Z dalších knih bych mohl uvést An der Zeitmauer, (1959) a Annäherungen. Drogen und Rausch (1970). V obou se plně uplatňuje jeho schopnost typologické­ho pohledu na fyziognomii dějin, resp. obrazové skutečnosti vůbec. Poslední kniha obsahuje mj. podrobné líčení vlastních zkušeností s jed­notlivými látkami, roztříděnými podle jejich geografického původu, včetně protokolů ze společných intoxikací s A. Hoffmannem, objevite­lem LSD. 20. 7 1977 umírá jeho bratr, významný německý básník a spisovatel Friedrich Georg Jünger. Do konce svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě, v roce 1981 byl oceněn cenou Prix mondial Cino Del Duca. Po svých 70. narozeninách v roce 1965 začal psát deník Siebzig verweht I – V, který vedl do až do jara 1996. Běh desetiletí nakonec jakoby obměkčil bývalé odpůrce a 28.8. 1982 byl Jünger oceněn ve Frankfurtu nad Mohanem Goetheho cenou za literaturu. V rozhovoru, který při té příležitosti poskytl německému časopisu Der Spiegel, prohlásil „Má žena a já jsme loajální občané, ovšem žádní nadšenci, pro nás je Německá říše realitou. Mezi námi, žijeme přece v poměrech, kdy je všechno dovoleno“. (20)

.
Zúčastnil se slavnostního uctění památky mrtvých obou světových válek 22. září 1984 ve Verdunu s Helmutem Kohlem a Francoisem Mitterrandem. Dne 20.7.1993 ho navštívili v jeho domě ve Wilflingenu francouzský president Francois Mitterand a bývalý kancléř Helmut Kohl. Na oslavách 100. narozenin v Bad Saulgau byli přítomni spolkový president Roman Herzog, kancléř Helmut Kohl, ministerský předseda Erwin Teufel a mnoho pozvaných hostů. Dne 26. září 1996 Ernst Jünger konvertoval na římský katolicismus. Převedl své práce do archivu německé literatury v Marbach am Neckar, kde se svolením jeho vdovy jsou k dispozici rukopisy, strojopisy a originální deníky pro studium. Ernst Jünger zemřel v Riedlingenu, ležícím na Dunaji jižně od Švábských alp, 17. února 1998 ve věku nedožitých 103 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo 2000 lidí, včetně Erwina Teufela, ministerského předsedy Bádenska-Württemberska, zástupce federální vlády v Bonnu a pěti generálů ozbrojených sil.
http://www.juenger-haus.de/indexa.html
.
Pardubice 21.3.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
.
(1) Jünger, Ernst, In Stahlgewittern, Berlin 1925, Jünger, Ernst , Über dem Schmerz 1934,
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, s. 262
(2) Jünger, Ernst: Afrikanische Spiele, Stuttgart: Klett-Cotta 1978 (Bd. 15 der Sämtlichen Werke, Erzählende Schriften I) S. 75-245, ISBN 3-12-904251-2, ISBN 3-12-904751-4
(3) Jünger Ernst, In Stahlgewittern. Klett-Cotta, Stuttgart 2007, ISBN 978-3608952087
(4) Jünger Ernst, Der Kampf als inneres Erlebnis, E.S. Mittler & Sohn, Berlin 1922
Jünger Ernst Der Kampf als inneres Erlebnis, in: Sämtliche Werke, Band 7. Essays I, S. 9-103, Klett-Cotta, Stuttgard 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger Ernst: Sturm Klett-Cotta Verlag, 1979 ISBN 9783129043615
(5) Spengler Oswald, Der Untergang des Abendlandes – Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte, Wien: Braumüller, 1918 (Band 1: Gestalt und Wirklichkeit), München: C. H. Beck, 1922(Band 2: Welthistorische Perspektiven)
Zánik Západu. Nárys morfologie světových dějin In: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, S. 290-307-zkracený překlad
(6) Politická žurnalistika
http://www.juenger.org/bibliography_political_journalism.php
Arminius - Časopis je v Bayerischen Staatsbibliothek (Signatur: Rar. 2276) jako mikroforma v Staatsbibliothek zu Berlin (Signatur: Rx 400/15) vorhanden.
(7) Jünger Ernst, Das abenteuerliche Herz. Aufzeichnungen bei Tag und Nacht, Berlin: Frundsberg-Verlag 1929, :
Jünger Ernst Das abenteuerliche Herz. Figuren u. Capriccios, Hamburg: Hanseat. Verl. Anst
Ernst Jünger: Sämtliche Werke in 18 Bänden, Band 9, Essays III: Das Abenteuerliche Herz, Stuttgart: Klett-Cotta 1979 ISBN 3-12-904191-5 a ISBN 3-12-904691-7
(8) Die totale Mobilmachung, in: Krieg und Krieger. Hg. Ernst Jünger. Junker und Dünnhaupt, Berlin 1930
Die totale Mobilmachung, in: Sämtliche Werke. Band 7. Essays I, S. 119-142, Klett-Cotta, Stuttgart 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger Ernst, Der Arbeiter. Herrschaft und Gestalt. Klett-Cotta, Stuttgart 2007, ISBN 978-3608936049
(9) Novák Aleš, Dělník, nadčlověk, smrtelník. Tři podoby lidství ve filosofické antropologii, UK FHS Praha 2006 S.19-27
Jünger Ernst, Werke, sv.5 EssaysI. Beitrachtungen zur Zeiit, Stuttgard 1964 S. 147
Totální mobilizace in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009 S. 324
(10) Jünger Ernst, Maxima-Minima, Adnoten zum Arbeiter, Cotta´s Bibliothek der Moderne Stuttgard 1983 978-3-608-95173-8 S.16
(11) Jünger Ernst, Werke., Sv. VI, Essay II, Arbeiter, Stuttgard 1964
Dělník, in: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009 S. 328,330
(12) Heidegger Martin, Zu Ernst Jünger, esamtausgabe, IV. Abteilung: Hinweise und Aufzeichnungen. Band 90, Vittorio Klostermann Verlag, Frankfurt am Main 2004, ISBN-10 3465033248, ISBN-13 9783465033240
(13) Jünger Ernst Blätter und Steine, Hamburg: Hanseatische Verlagsanstalt 1934
(14) Jünger Ernst, Afrikanische Spiele, Stuttgart: Klett-Cotta 1978, Bd. 15 der Sämtlichen Werke, Erzählende Schriften I) S. 75-245,
ISBN 3-12-904251-2, ISBN 3-12-904751-4
(15) Jünger Ernst, Auf den Marmorklippen. Hanseatische Verlagsanstalt, Hamburg 1939/1941
Jünger Ernst, Auf den Marmorklippen, in: Sämtliche Werke. Band 15. Erzählungen, S. 247 - 351, Klett-Cotta, Stuttgart 1978, ISBN 3-608-93485-5
Jünger Ernst, Na mramorových útesech, Mladá fronta 1995 ISBN 80-204-0554-2
(16) Jünger Ernst, Gärten und Strassen: Aus d. Tagebüchern von 1939 u. 1940, Mittler, Berlin 1942
Jünger, Ernst, Myrdun : Briefe aus Norwegen , München : Deutscher Taschenbuchverlag, 1980. ISBN: 3423024119 s ilustracemi Alfreda Kubina
Sämtliche Werke, Band 2. Tagebücher II: Strahlungen I, Klett-Cotta Verlag,Stuttgard 1979, ISBN 3-12-904121-4
Strahlungen I (Gärten und Straßen – Das erste Pariser Tagebuch – Kaukasische Aufzeichnungen), dtv (Taschenbuch), München 1995, ISBN 3-423-10984-X
(17) Jünger, Ernst, Heliopolis. Rückblick auf eine Stadt. Tübingen 1949
Sämtliche Werke, Dritte Abteilung, Erzählende Schriften II, Band 16. Heliopolis, Stuttgard 1980
(18) Jünger, Ernst, Besuch auf Godenholm, Klostermann, Frankfurt 1952
Sämtliche Werke. Band 15. Erzählungen, S. 363 - 420, Klett-Cotta, Stuttgart 1978, ISBN 3-608-93485-5
(19) Jünger, Ernst, Der Waldgang, Klostermann, Frankfurt a.M. 1951
Der Waldgang, in: Sämtliche Werke. Band 7. Essays I, S. 281-375 Klett-Cotta, Stuttgart 1980, ISBN 3-608-93477-4
Jünger, Ernst,Chůze lesem, OIKOYMENH, Praha 1994 ISBN 80-85241-68-4
(20) Spiegel 16.8.1982 s. 154-163
Jünger Ernst, Přípitek se smrti, in: Západ 2007, Národní myšlenka Praha 2007. S.41
.
Dílo:
.
Edice: Ernst Jünger: Sämtliche Werke. 18 Bände und 1 Supplementband, Klett-Cotta, Stuttgart 1978ff
http://www.klett-cotta.de/fileadmin/downloads/Juenger_Ernst_Buecher_Werkausgabe.pdf
Ernst Jünger: Werke. 10 Bände, Stuttgart 1960-1965
.
Deníky:
.
In Stahlgewittern, 1920
Das Wäldchen 125, 1924
Feuer und Blut, 1925
Gärten und Straßen, 1942
Myrdun. Briefe aus Norwegen, 1943
Atlantische Fahrt, 1947
Ein Inselfrühling, 1948
Strahlungen, 1949
Am Sarazenenturm, 1955
Jahre der Okkupation, 1958
Siebzig verweht I, 1980
Siebzig verweht II, 1981
Siebzig verweht III, 1993
Siebzig verweht IV, 1995
Siebzig verweht V, 1997
.
Romány:
.
Heliopolis. Rückblick auf eine Stadt, 1949
Die Zwille, 1973
Eumeswil, 1977
Eine gefährliche Begegnung, 1985
.
Příběhy:
.
Sturm, 1923
Afrikanische Spiele, 1936
Auf den Marmorklippen, 1939
Die Eberjagd, 1952
Besuch auf Godenholm, 1952
Gläserne Bienen, 1957
.
Eseje:
.
Der Kampf als inneres Erlebnis, 1922
Das abenteuerliche Herz. Aufzeichnungen bei Tag und Nacht, 1929
Der Kampf um das Reich, 1929 (téma Freikorps)
Die totale Mobilmachung, 1930 (ve sbírce Krieg und Krieger, hg. v. Ernst Jünger, téma Freikorps)
Der Arbeiter. Herrschaft und Gestalt, 1932
Blätter und Steine, 1934
Das abenteuerliche Herz. Figuren und Capriccios, 1938
Der Friede. Ein Wort an die Jugend Europas und an die Jugend der Welt, 1945
Sprache und Körperbau, 1947
Am Kieselstrand, 1951
Über die Linie, 1951
Der Waldgang, 1951
Der gordische Knoten, 1953
Das Sanduhrbuch, 1954
Rivarol, 1956
An der Zeitmauer, 1959
Der Weltstaat, 1960
Typus, Name, Gestalt, 1963
Dezember. Bois de Noel,1964
Grenzgänge. Essays. Reden. Träume, 1966
Subtile Jagden, 1967
Sgraffiti, 1969
Ad hoc, 1970
Annäherungen. Drogen und Rausch, 1970
Träume. Nocturnes,1970
Zahlen und Götter. Philemon und Baucis. Zwei Essays, 1974
Aladins Problem, 1983
Maxima–Minima, Adnoten zum »Arbeiter«, 1983
Autor und Autorschaft, 1984
Zwei Mal Halley, 1987
Die Schere, 1990
Serpentara, Alfred Pohl. Passau 1991.
Prognosen, 1993
Weiße Nächte, 1997
.
Literatura:
.
Evola Julius, Jezdit na tygru,Triton ., Praha 2009, ISBN 978-80-7387-259-5
Gabiś Tomasz. Ernst Jünger, publicista. Vyd. 1. Praha : Národní myšlenka, 2006 (Knihovna Národní myšlenky ; s sv. 5), ISBN 80-903582-4-1.
Jünger Ernst, Chůze lesem, OIKOYMENH 1994, ISBN 80-85241-68-4
Jünger Ernst, Na mramorových útesech, Mladá fronta Praha 1995, ISBN 80-204-0554-2
Jünger Ernst, Přípitek se smrti, in: Západ 2007, Národní myšlenka Praha 2007, ISBN 80-903582-5-X, s.36 42 zpracova Karel Veliký
Jünger, Ernst. Sämtliche Werke. 18 Bände. 1. Auflage. Stuttgart, Klett-Cotta. 1978-1983.
18 Bände: Erste Abteilung: Tagebücher I-V: Band 1:"Der Erste Weltkrieg", Band 2:"Strahlungen I", Band 3:"Strahlungen II", Band 4:"Siebzig verweht", Band 5:"Siebzig verweht", Band 6:"Reisetagebücher", Essays I-VIII, Band 7:"Betrachtungen zur Zeit", Band 8:"Der Arbeiter", Band 9: "Das Abenteuerliche Herz", Band 10:"Subtile Jagden", Band 11:"Annäherungen", Band 12:"Fassungen I", Band 13:"Fassungen II", Band 14:"Ad hoc", Dritte Abteilung: Erzählende Schriften I-IV: Band 15:"Erzählungen", Band 16:"Heliopolis", Band 17:"Eumeswil", Band 18:"Die Zwille". Tadellos erhalten, wie neu. ISBN 978-3608934717
Jünger Ernst, Politische Publizistik 1919 bis 1933. Hrsg., kommentiert und mit einem Nachwort von Sven Olaf Berggötz. Klett-Cotta, Stuttgart 2001, ISBN 3-608-93550-9
Mohler Armin, Die konservative Revolution in Deutschland 1918–1932. Ein Handbuch. (1. Auflage 1950, erweiterte 6. Auflage, hrsg. von Karlheinz Weißmann), Leopold Stocker Verlag, Graz 2005, ISBN 3-902475-02-1
Muehleisen Horst , Bibliographie der Werke Ernst Jüngers, Veröffentlichungen der deutschen Schillergesellschaft, Bd. 47. (Stuttgart: J. G. Cotta'sche Buchhandlung Nachfolger GmbH, 1996) ISBN 3-7681-9803-0.
Novák Aleš, Dělník, nadčlověk, smrtelník. Tři podoby lidství ve filosofické antropologii, UK FHS Praha 2006, ISBN 80-239-8973-1
Novák Aleš, Moc, technika a věda: Martin Heidegger a Ernst Jünger, Togga 2008, ISBN: 978-80-87258-01-9,
Novák Aleš, M. Heidegger, Zu Ernst Jünger, Reflexe, filosofický časopis, 27 ,Rok vydání: 2004. ,ISBN: 0862-6901
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009
ISBN:978-80-7182-252-3
.
Internet:
.
Ernst Jünger ,Schriftsteller
http://www.dhm.de/lemo/html/biografien/JuengerErnst/
Ernst Jünger
http://www.kirchenlexikon.de/j/Juenger.shtml
Ernst Jünger in cyberspace
http://www.juenger.org/
Ernst Jünger
http://de.wikipedia.org/wiki/Ernst_J%C3%BCnger
Ernst Jünger – Leben und Werk http://www.sezession.de/2045/ernst-juenger-leben-und-werk.html
Junger-Haus Wilfligen
http://www.juenger-haus.de/indexa.html
Ernst Junger Nástup nacionalismu
http://www.narmyslenka.cz/view.php?nazevclanku=ernst-junger-nastup-nacionalismu-1926&cisloclanku=2009040085
Jünger Ernst
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ernst_J%C3%BCnger
Jünger Ernst
http://www.lehrer.uni-karlsruhe.de/~za874/homepage/juenger.htm
Jünger Ernst 100. Narozeniny
http://www.youtube.com/watch?v=8pAGaFu7brA
Ernst Jünger In den Kreidegräben der Champagne
http://www.youtube.com/watch?v=0Uc6VbQ7cbo
Ernst Junger Politische Publizistik
http://www.gnosticliberationfront.com/generation_of_the_german_conserv._revolution.htm
Moc, technika a věda: Martin Heidegger a Ernst Jünger

pátek 26. března 2010

Carl Schmitt

Franz Chocholatý Gröger
Dnešní studií pokračuji v pracích o osobnostech konzervativní revoluce. Pojem konzervativní revoluce se poprvé objevuje v eseji Ruská antologie Thomase Manna z roku 1921, představitele konzervatismu Výmarské republiky, a prvně byla zkoumán Arminem Mohlerem v práci Die konservative Revolution in Deutschland 1918–1932. (Konzervativní revoluce v Německu 1918-1932) z roku 1950. Nutno zdůraznit, že konzervativní revoluce není hnutím výslovně politickým, ale jedná se spíše o ideologické hnutí konzervativních intelektuálů.
.
Mohler rozčlenil konzervativní spektrum na pět základních skupin, k nimž přiřadil autory nebo autorské skupiny. Tato seskupení jsou: národovecká skupina (die Völkischen), mladokonzervativci (Berlin-okruh A. Moellera van den Bruck, Hamburg- seskupení kol Wilhelma Stapela, München skupina kol Edgara J. Junga, o němž jsem již pojednával), časopis Die Tat a jeho šéfredaktor Hans Zehrer, nacionální revolucionáři (tzv. vojácký nacionalismus zastoupený Ernstem Jüngerem a přestaviteli veškerých polovojenských seskupení) a měně významné skupiny a to tzv. Bündnische (Hans Blüher) a Landvolkbewegung. Specifickou skupinu tvoří tzv. osobnosti, a které z pohledu Mohlera boří kategorie (Oswald Spengler, Thomas Mann, Carl Schmitt a zčásti Hans Blüher a Ernst Jünger). (1) Nechme stranou dvě skupiny Bündnische, Landvolkbewegung a národovce a věnujme pozornost těm, kteří jsou nositeli dominantních myšlenkových postupů buď jako jednotlivci Ernst Jünger či ve dvojicích Othmar Spann a Edgar J. Jung.
.
Osobou procházející napříč tímto spektrem je Carl Schmitt, patřící k nejvlivnějším právním a politickým myslitelům 20. století. Kdo byl Carl Schmitt? Začínal jako kritik státoprávního pozitivismu (1910 -1916), stal se decizionistou a teoretikem novověkého suverénního státu (1919-1932), nacionálním socialistou a učitelem „konkrétního myš­lení řádu a utváření" (1933-1936).A když byl přesvědčen o konci suve­rénní státnosti, načrtl „teorii velmocenského prostoru" (1937 -1950) stejně jako politiku technicko-industriálního světa (1950-1978). Jedna pozice, nebo mnoho pozic? Každopádně zrcadlo tohoto století. A když v něm toto století vidí i to, co nevidí příliš rádo, není to pouze vina teoretika. (2) Ve svých textech Schmitt nastínil teorii právního decizionismu, tedy nadřazenosti politického rozhodnutí v zájmu státu nad ústavní pořádek. Nepřátelství k liberální demokracii přivedlo katolicky orientovaného Schmitta v prostředí výmarské republiky, které bylo samo o sobě republikánskému zřízení vesměs nepřátelské, do řad a kruhu teoretiků „konzervativní revoluce.“
.
Narodil se 11. července 1888 v rodině malého podnikatele ve vestfálském městečku Plettenbergu. S rodným městem ležícím v katolické enklávě kolem Münsteru zůstal úzce svázán do konce života, ostatně tu prožil řadu let po druhé světové válce. Studoval práva a politickou vědu v Berlíně, Mnichově a Štrasburku, kde v roce 1910 promoval prací Über Schuld und Schuldarten (O vině a druzích viny, vedoucí práce Fritz von Calker) z oblasti trestního práva, kde také v roce 1915 obhájil disertaci a o rok později se tu i habilitoval.(3) V témže roce jako válečný dobrovolník byl převeden k zastupitelství generálního velitelství do Mnichova, 1919 k městskému velitelství. V Mnichově má také svou první profesuru na Handelshochschule München a buď v tomto roce, nebo krátce předtím se seznamuje s básníky Franzem Bleiem, Konradem Weißem, Theodorem Däublerem. Schmitt, obdobně jako básník Däubler, chápal modernu jako epochu ztráty transcendence, jako boj ducha proti postupujícímu světu materialismu a kapitálu, techniky a ekonomie.
.
V roce 1921 se stal profesorem na univerzitě v Greifswaldu a napsal práci Die Diktatur. Von den Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf.(4) Probírá v ní základy nově ustavené výmarské republiky a klade důraz na funkci říšského prezidenta. Decize bez diskuse ztělesňuje diktaturu. Diktatura může lépe uplatňovat vůli lidu než zákonodárné orgány, protože, soudí Schmitt, může provádět rozhodnutí, aniž by ji někdo omezoval, kdežto parlamenty musí o svých krocích diskutovat a dělat kompromisy: „Je-li stát demokratický, pak každé odmítnutí demokratických principů, každé uplatnění státní moci nezávisle na souhlasu většiny lze označit za diktátorské.“ Podle Schmitta se musí k diktátorskému jednání uchýlit všechny vlády, jež chtějí uskutečnit rozhodný krok. Tento „výjimečný stav“ exekutivu osvobozuje od uplatnění jakéhokoli právního omezení její moci, které by použila za normální okolnosti. Diktatury rozlišuje do dvou typů – diktaturu „komisaře“, kterou nalézáme u Římanů, u Bodina, u komisařů absolutistických knížat nebo u lidových komisařů Francouzské revoluce, kde byla zadána ústavní mocí; jejím smyslem bylo uchránit ústavu dočasnou suspenzí jejích článků. Proti tomu „suverénní diktatura“, zadána ústavodárnou mocí, měla, jako „diktatura proletariátu“ nebo diktatura revolučního Národního shromáždění Francie, vytvořit novou ústavu namísto staré; protože „suverénní“ diktatura je formálně závislá na vůli zadavatele, není možné ji obsahově omezit-fenomén závislé nezávislosti. (5) Při pohledu na výmarskou ústavu mohl Schmitt nazvat její ústavodárné shromáždění „suverénním“ a diktaturu říšského presidenta podle 48. Čl. Říšské ústavy označit jako diktaturu „komisaře“. (6)
.
Problematické by bylo, co měly tyto odlišné pojmy znamenat v případě rozpadajícího se ústavního konsensu. Následujícího roku přechází na universitu v Bonnu a vydává knihu Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität (Politická teologie) se známou první větou knihy „Suverénní jen ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu“. Suverenita je zde spojena s krajní nouzí a suverénní je podle ní ten, kdo v krajním případě rozhoduje o veřejném bezpečí a veřejném blahu. Suverénní kompetence se tak stává jednoznačně nedílnou a neomezenou, suverénní je tedy jeden nebo nikdo a suverenita je monopolem v rozhodování, a kdo rozhodoval suverénně činí tak na základě čisté decize, nepostižitelné právem a normou, neboť se rozhoduje v normativním „nic“. (7) Ve svých analýzách “monopolu na rozhodnutí” se odvolává na Jeana Bodina, otce moderního pojmu suverenity, jako klasický příklad pro ono “decizionistické” rozhodovací myšlení suveréna, kdy rozhodnutí je tvořeno z normativního nic, není vyvozeno z žádné vyšší pravdy, ale z autority suveréna samotného. Auctoritas, non veritas facit legem - zákony neplatí na základě vztahu k pravdě, ale na základě uznání - to je zásada decizionismu, zde v posledku odůvodněná teologicky. Sdružení decizionismu a výjimečného stavu bylo důsledné. Stát se nyní v jistém smyslu stává tvůrcem práva. „Politická teologie“ měla u Schmitta vlastní, a to několika způsoby interpretovaný, smysl. Měla být a) dějinami pojmů, b) kritikou sekularistických pozemských náboženství a c) theologii polity. „Všechny pregnantní pojmy moderní státovědy jsou sekularizované nelogické pojmy“. (8) Schmitt za politikou stále viděl theologii a metafyziku a bojoval nejen proti ateistickému anarchismu a socialismu, nýbrž také, a to s větší vervou, proti liberalismu jako protivníku stejnou měrou politickému i metafyzickému. V roce 1923 vydává Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus (Duchovně dějinný stav dnešního parlamentarismu)v níž kritizuje institucionální praktiky liberální politiky a tvrdí, že je ospravedlňuje víra v racionální diskusi a otevřenost. Ovšem ty jsou ve sporu se skutečnou parlamentní stranickou politikou, poněvadž ta bývá výsledkem dohod stranických vůdců na uzavřených setkáních. Parlamentarismus občanského státu měl svůj duchovní princip, svou „ideu“ ve veřejnosti a „diskusi“. (9) Obojí je v moderní masové demokracii zbaveno svého smyslu, místo svobodné konkurence názorů nastoupila propaganda, orientovaná na získání a udržení moci. Veřejnost politických diskusí je nahrazena tajnou politikou jednání za zavřenými dveřmi. Realita parlamentarismu již své „ideji“neodpovídá. Demokracie nebyla v historii vždy spojena jen s parlamentarismem. Tato aliance vznikla společným bojem proti monarchismu, jehož cílem byla sociální demokracie. Césarismus 19. století předvedl spojení plebiscitní demokracie a diktatury, známé z dob spojení plebsu a Ceasara. „Demokracie je identita vládnoucích a ovládaných“ stejně jako „homogenita“ a spojení plebiscitní demokracie vzniklé mlčenlivým souhlasem ovládaných nebo „aklamací“. Tato kritika vzbudila dojem, jako by byl parlamentarismus překonán a má jen úlohu dekorativní, „jako kdyby někdo pomaloval radiátor ústředního topení červenými plameny“. (10) Umírněněji k této otázce vyzněl spis Verfassungslehre z roku 1928.
.
Dvacátá léta věnoval Schmitt teorii státní suverenity, tuto pozici mění spisem Der Begriff des Politischen (Pojem politična) z roku 1927. (11) „Pojem státu předpokládá pojem politična“. Tato první věta spisu popírá tradiční ztotožnění politiky a státu. Stát zvrátil monopol na politično. Politično můžeme nalézt v každé oblasti konání, lhostejno zda se jednalo o hospodářství, kulturu, náboženství nebo vědu. Kriteriem je „odlišení přítele a nepřítele“. (12) Přátelství a nepřátelství je třeba vnímat jako pojem politický, nepřítel byl „veřejný“ nepřítel, ne osobní protivník. Hostis (polemik) nikoliv inimisus (echthros). Politického nepřítele nebylo nutno milovat, avšak také by neměl být ani nenáviděn. Političnu nelze uniknout. Je pluriversum, žádné univerzum. Světový stát ustavující navždy mír a odstraňující politiku je rozpor v sobě samém. Avšak ani světový stát by neodstranil možnost občanské války a v případě, že by se občanskou válku jednou provždy podařilo odstranit, nebyl by „světový stát“ žádným státem, ale „společnosti konzumu a produkce“. (13) „Všechny pravé politické teorie“ předpokládají „člověka jako zlého“, „zlý“ znamena teologicky „hříšný“, politický „nebezpečný“. Pojem politična mlčky obešel přítele. Ale o soudržnosti politických jednotek, o identitě a homogenitě hovořil Schmitt jinde. „Jádrem politična“ nebylo „nepřátelství“ vůbec, nýbrž odlišení přítele a nepřítele a předpokládá obojí: přítele a „nepřítele“. V oblasti politična nestojí lidé vůči sobě abstraktně jako lidé, nýbrž jako politicky zainteresovaní a politicky determinovaní lidé, jako, vládnoucí a ovládaní, političtí spojenci nebo protivníci, tedy v každém případě v politických kategoriích. Ve sféře politična se nemůže od politična abstrahovat a zanechat jenom všeobecnou lidskou rovnost; stejně tak jako v oblasti ekonomična jsou lidé chápáni jako producenti, konzumenti tedy jen ve specifických ekonomických kategoriích.
.
V roce 1926 se Schmitt podruhé oženil se Srbkou Dušku Todorovićovou, před tím byl v letech 1916-1924 ženatý se Srbkou Pavlou Dorotićovou. Z tohoto důvodu by, byl exkomunikován z katolické církve. Právník a filosof, jenž byl celý život nadšeným obdivovatelem katolicismu jako “politické formy” a předobrazu ideje politické reprezentace, který hledal souvislosti mezi politickou teorií a teologií a byl považován za bytostně katolického autora, tedy zůstával vyloučen z přijímání svátostí až do smrti své první ženy v roce 1950. Od roku 1928 působí až do roku 1933 na Handelahochschule v Berlině. V roce 1930 se seznamuje s Ernstem Jüngerem a jejich přátelství trvá až do Schmittovy smrti.
.
Schmittovi byl blízký politický katolicismus a straně Centrum (Zentrumpartei) a v letech 1932/1933 byl poradcem prezidiálních kancléřů Franze von Papena a Kurta von Schleichera a v jejich politice byl zapleten až po vypracování konspirativních nouzových plánů připravovaných důstojníky říšské armády v září, prosinci 1932 a lednu 1933. Dne 20.6.1933 provedl kancléř Franz von Papen státní převrat ve Svobodném státě Prusku, které po celou dobu bylo vzorovou německou republikou stabilních vlád sociálního demokrata Otty Brauna od roku 1920 (poslední 4.4.1925-20. 7. 1932), a nechal se jmenovat říšským presidentem podle čl. 48 ústavy říšským komisařem pro Prusko. Proti tomu vznesla pruská vláda žalobu u Říšského soudního dvora. Schmitt byl právním zástupcem Říše v procesu „Prusko kontra Říše“. 20. 7. 1932 dospělo „poslání nového Pruska o zajištění a prohloubení demokracie v Německu“ ke konci jak prohlásil Otto Braun ve svém posledním rozhovoru s von Schleicherem. Prusko de facto přestalo existovat. (14)
.
Posledním významným spisem výmarského období je Legalität und Legitimität (Legitimita a legalita) z roku 1932. Práce je na jedné straně útokem na samu legalitu ústavy a na druhé straně je apelem k zabránění možného zneužití legality k účelům odporujících ústavě. Diskutuje otevřeně o možném zákazu KPD a NSDAP a vyslovuje se pro zákaz. Jeho analýza upozornila, zásadně vzato oprávněně, že ústava, která má být neutrální i vůči sobě samé, riskuje své sebezrušení. Varuje Výmarskou republiku před uskutečněním “legální revoluce”, tedy před možností, že strany nepřátelské ústavnímu zřízení obdrží legální cestou moc, politické protivníky vyloučí a “dveře legality” za sebou zabouchnou. (15) Naléhal na říšského prezidenta Paula von Hindenburga, aby zrušil NSDAP a uvěznil její vůdce a vystupoval proti těm lidem v katolické straně Centrum, kteří si mysleli, že nacisty lze zvládnout, budou-li muset zformovat koaliční vládu.
.
Spolupráce ve Viererově komisi pro vypracování zákona o říšském místodržícím (Reichsstatthalter-Gesetz ze 7.dubna 1933). Pak 1.5.1933 vstupuje do NSDAP (členské číslo 2 098 860). V období 1933 – 1936 objevují se jeho články, jako Vůdce ochraňuje právo (Der Führer schützt das Recht, 1934), který můžeme číst jako pokus o ospravedlnění vraždy E. Röhma, nebo Německá právní věda v boji proti židovskému duchu (Die deutsche Rechtswissenschaft im Kampf gegen den jüdischen Geist, 1936), titul, jenž mluví sám za sebe, dosáhly smutné proslulosti.
.
V té době upouští pojem decizionismus, který ustoupil „konkrétnímu myšlení řádu a utváření". Na místo decizionistické antitetiky vstoupilo myšlení trojčlenění. Politickým řádem byl (staticky) „stát", (dynamicky) ,,hnutí", (nepoliticky) „národ", a Schmitt, který do roku 1932 myslel v pochybném případě etatisticky, přiřkl nyní vůdčí roli "hnutí". Právní myšlení, které až dosud stálo před alternativou „normativismus", nebo „decizionismus", bylo rozčleněno triadicky: „normativismus" „decizionismus" - ,,konkrétní myšlení řádu a utváření". „Utváření" nebylo přitom ničím víc, než byla dříve decize. Politično se stalo, s odvoláním se na Hauriouovo učení o institucích, institucionálnem .(16) Dosud neome­zená decize se ukázala jako „výron již předpokládaného řádu" a dříve samospasitelném decizionism se nalézá v nebez­pečí, že „… punktualizací okamžiku mine nehybné bytí, jež je v každém velkém politickém hnutí obsaženo…“ . (17)
.
V roce 1936 byl Schmitt denuncován v časopise SS "Das Schwarze Korps" i v "Mittei­lungen" Rosenbergova úřadu: jako katolík, jako přítel Židů, jako protiv­ník NSDAP v legitimitě a legalitě. Ztratil většinu ze svých nacionálně socialistických vysokoškolských politických úřadů, ale až do roku 1945 zůstal profesorem a pruským státním radou. To, co psal v letech třetí říše, bylo ambivalentní, pohyboval se mezi přizpůsobením a podvratnictvím. (18)
.
Po roce 1936 se Schmitt sám stylizoval do role "přítele" a "bratra" velkého Thomase Hobbese a tak jako byl Hobbes porodníkem suverénního státu, chtěl být Schmitt diagnostikem jeho konce. Schmittův spis Der Leviathan in der Staatslehre der Thomas Hobbes (Leviathan v státovědě Thomase Hobbese, 1938) proka­zoval "nezdar" tohoto velkého symbolu. "Leviathanem“, kterého Schmitt vykládá čtyřmi způsoby: jako smrtelného boha, jako velkého člověka, jako ne-tvora a jako stroj, se Hobbes pokusil pomocí "mytické totality" symbolu obnovit politicko-theologickou jednotu státu, kterou zničila náboženská občanská válka. Tím, že Hobbes učinil víru soukromou záležitostí, oddělil vnitřní víru (fides) a vnější vyznání (confessio), narouboval tak "zárodek smrti", který "zničil mocného Le­viathana zevnitř a přemohl smrtelného boha". (19)
.
Schmitt upustil od roku 1939 od mezinárodně právní kategorie suverénního národního státu a nahradil ji naukou o ,,říši" a "velmocen­ském prostoru", která se nalézala v dvojznačné blízkosti k politice dané doby. "Velmocenský prostor" byl kategorií "dějinné legitimity" která odrážela konec staré Evropy a vznik nového světového řádu. Ve spisu Land und Meer (Pevnina a moře, 1942) rozšířil Schmitt teorii světového konfliktu mocností v teorii novověkého velmocenského uspo­řádání vůbec. Podle něj bylo toto velmocenské uspořádání založeno na rozdílu pozemských mocností a námořních mocností a nalezlo svoji kon­krétní formu v rovnováze mezi kontinentálními mocnostmi a námořní mocností Anglií. Toto uspořádání ztratilo svoji rovnováhu, nadcházející uspo­řádání bylo nejisté, neboť technika a průmysl revolucionizovaly představy o prostoru a z prostoru uspořádaného podle rozlišení pevniny a moře se stalo "silové pole lidské energie, aktivity a lidských výkonů".
.
V roce 1945 je zatčen, vyslýchán a internován v Norimberku. Stáhl se do ústraní, jakéhosi vnitřního exilu, a prožil zbytek života v rodném Plettenbergu. Napsal zde řadu dalších významných textů, v nichž se soustředil zejména na otázky mezinárodní politiky a práva. Systematický závěr teorie velmocenského prostoru tvoří spis Der No­mos der Erde (Nomos země), jenž vyšel v roce 1950. V něm zvolil Schmitt pojem nomos v jeho archaickém významu za základní pojem pro vymezení prostoru, pro souvislost práva a prostoru, uspořádání a lokali­zace všeho práva. Dějiny dosavadního uspořádání světa byly podle této teorie dějinami uspořádání prostorů, právo a politiku bylo možné určit skrze praakty „brát", „dělit" a „požívat". V epoše před novověkem vedly tyto praakty k předglobálnímu uspořádání prostoru, v době novověku ke globálnímu. Globální uspořádání prostoru bylo zprvu eurocentrické jako první velké dělící linie mezi Starým a Novým světem (raya, amity line). Tyto linie byly ve 20. století opuštěny vytvořením hemisfér, protikladem Východu a Západu. Stejně jako Pevnina a moře, i Nomos země ponechal budoucí uspořádání prostoru nejasné. U Schmitta, který již v roce 1929 umístil techniku jako těžiště 20. století na konec řady dosavadních "neutralizací" novověku, se stále více prosazoval názor, že "technizace a industrializace… se dnes staly osudem naší země". S technikou a průmyslem se vynořily moc­nosti překonávající samo prostorové uspořádání a radikálně delokalizující, mocnosti, jejichž politické vymezení prostoru nebylo ještě viditelné. ” (20)
.
Co znamená konec staré státnosti v epoše techniky, se pokusil ukázat v roce 1963 v knize Die Theorie des Partisanen (Teorie partyzána). Partyzán je pro Schmitta symbolickou postavou 20. století, jako Lenin a Mao, Giap nebo Che Guevarra byli symbolem majícím světodějnou sílu. Na pozadí problematiky politického prostoru, mezinárodní vztahy a otázky přirozenosti a nepřirozenosti zobrazuje vývoj partyzánského hnutí od jeho počátků ve španělské partyzánské válce proti Napoleonovi až do moderní doby, analyzuje Clausewitzovy úvahy o partyzánství, zabývá se vlivem, jejž měli na vývoj partyzánského hnutí Lenin, Mao, Stalin, Che Guevara, Castro, zdůrazňujíc, že jedním ze základních znaků partyzána je jeho politická angažovanost. Výchozím bodem je zde věta „válka jako nejextrémnější politický prostředek demonstruje možnost tohoto rozlišení přítele a nepřítele tvořící základ jakékoli politické představy a je proto smysluplná jen potud, pokud toto rozlišení v lidstvu reálně existuje, nebo je aspoň reálně možné.“ Co dokazovalo konec války-souboje a konec justus hostis víc než bojovník, jenž se stal politickým bojovníkem, bojujícím proti koloniálnímu útlaku za národní osvobození nebo proletářskou světovou revoluci? Schmitt mu přiřkl "telurickou legitimitu". Měl své oprávnění jako někdo, kdo bojoval ještě o kus země, kdo byl "jedním z posledních strážců země". (21) Partyzán se podobá v mnoha rysech duchovně-politickému partyzánu z Jüngerovy eseje z roku 1957 Waldgang. „Nepřítel“ se v tomto spise stal pojmem interpretovatelným přinejmenším trojím způsobem. Bylo třeba odlišit „absolutního nepřítele“ rasového a třídního nepřátelství od „relativního“ nebo „konvenčního“ nepřítele“ partyzána, proti kterému je třeba legitimně bojovat jako proti vetřelci v cizí zemi.
.
Posledním větším Schmitovym díle je Politische Theologie II. Die Legende von der Erledigung jeder Politi­schen Theologie ( Pojetí politična II.), Politická teologie je pro Schmitta klíčem k porozumění novověku. Novověk byl pro něj „zákonný“ (legální), ale ne již oprávněný“ (legitimní). Byl charakterizován metafyzikou hybridních sebezplnomocnění, pro něž neexistoval žádný původ, nýbrž již jen emancipace, žádné „ovum“, již jen „novum“.
.
Přestože nemohl učit, udržel si mimořádný vliv na vývoj sociálních a právních věd. Na návštěvy do Plettenbergu k němu putovali filosofové, literáti, právníci i politologové z různých koutů Evropy. Okruh jeho věrných byl skutečně bizarní: nalezli bychom tu jeho přítele spisovatele Ernsta Jüngera, právního filosofa a socialistu Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho, pozdějšího soudce ústavního soudu, filosofa Alexandra Kojéve, levicového historika Reinharta Kosselecka, radikálně-pravicového politologa Armina Mohlera, sociologa Hanno Kestingse a množství dalších předních evropských intelektuálů z různých politických táborů. Publikoval 68 let od roku 1910 do roku 1978. Zemřel na velikonoční neděli 1985.
.
Smíme ho interpretovat pouze z perspektivy tří let, kdy byl obhájcem bezpráví? Jeho teorie nebyly často lepší než století, ke kterému patřily. Nečteme Hobbese, Machiavelliho nebo Bodina nezávisle na tom, v čem spočívalo jejich aktuální politické zapojení? Dějiny působení jeho idejí ještě nejsou napsány a jejich interpretace je předmětem sporu jako jeho dílo samé. Sám Schmitt v ústraní Plettenbergu pozoroval až do své smrti v roce 1985 se zadostiučiněním, jak se jeho vliv rozšiřuje po světě, a přijímal početné návštěvy svých fanoušků a starých i nových žáků, aniž by mu vadila jejich rozličná politická orientace.
.
Pardubice 19.3.2010
Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
.
(1) Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, s.243-244
(2) Ottmann Hennig , Carl Scmitt, in: Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, s.62
(3) Schmitt, C., Über die Schuld und Schuldarten. Breslau 1910.
(4) Die Diktatur. Von dem Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf, München /Leipzig 1921
(5) Die Diktatur. Von dem Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf, Auflage 1978. S.144
(6) Die Diktatur. Von dem Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf, Auflage 1978. S.240
(7) Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität, ,2. Auflage 1934, S. 20, S.42
(8) Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität, ,2. Auflage 1934, S.49
(9) Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus, Auflage, Berlin 1979 S.43
Pozice dnešního parlamentarismu s hlediska dějin ducha, in.: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, česky překlad str.8-11,34- 38,62-63,81-84.88-90 vydání Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus z r.1996 (1923)
(10) Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus, Auflage, Berlin 1979 S. 35, S. 14, S:22. S.10
(11) Der Begriff des Politischen, v: Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik 58 (1927), S. 1-33, Berlin 1928.
Česky: Pojem politična, OIKOYMENH, CDK Praha Brno 2007 ISBN 978-80-7298-127-42007
(12) Der Begriff des Politischen, München / Leipzig 1932,S.26
(13) Der Begriff des Politischen, München / Leipzig 1932,S.50
(14) Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990 S. 72, S.86
Schoeps Hans-Joachim, Dějiny Pruska, Garamond 2004, ISBN:80-86379-59-0 S.245
Moravcová Dagmar, Výmarská republika,Karolinum Praha 2006 S.195
(15) Legalität und Legitimität, Berlin 1968. S.50 n
(16) Staat, Bewegung, VOlk. Die Dreigliederung der politischen Einheit, 2. Auflage 1934 S.12, S. 55 n
(17) Ober die drei Arten des rechtswissenschaftlichen Denkens, Hamburg 1934. S. 35 , S. 8
(18) Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, S.73-74
(19) Der Leviathan in der Staatslehre des Thomas Hobbes. Sinn und Fehlschlag eines politischen Symbols, Ko1n 1982. S. 31, S. 86
(20) Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, S.76
(21) Theorie des Partisanen. Zwischenbemerkung zum Begriff des Politi­schen,; 2. Auflage 1975 s.74
.
Dílo Carla Schmitta (výběr)
.
1. Über Schuld und Schuldarten. Eine terminologische Untersuchung, Breslau 1910.
2. Gesetz und Urteil. Eine Untersuchung zum Problem der Rechtspraxis, Berlin 1912, München 1969.
3.Johannes Negelinus Mox Doctor, Schattenrisse, Berlin 1913.
4.Der Wert des Staates und die Bedeutung des Einzelnen, Tübingen 1914.
5. Theodor Däublers ,Nordlicht' -Drei Studien über die Elemente, den Geist und die Aktualität des Werkes, München 1916.
6.Politische Romantik, München /Leipzig 1919,2. Auflage 1925.
7.Die Buribunken, v: SUMMA (1918), str. 89-106.
8.Die Diktatur. Von dem Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf, München /Leipzig 1921, 2. Auflage 1928,3. Auflage 1969; 4. Auflage 1978.
9. Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität, München / Leipzig 1922,2. Auflage 1934,3. Auflage Berlin 1979; cit. podle 2. vyd. 1934.
10. Römischer Katholizismus und politische Form, Hellerau 1923,2. Auflage München 1925; cit. podle 3. Auflage Stuttgart 1984.
11. Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus, München / Leipzig 1923,2. Auflage 1926; 5. Auflage, Berlin 1979.
12. Volksentscheid und Volksbegehren. - Ein Beitrag zur Auslegung der Weimarer Verfassung und zur Lehre von der unmittelbaren Demokra­tie, Berlin / Leipzig 1927.
13. Der Begriff des Politischen, v: Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik 58 (1927), S. 1-33, Berlin 1928, München / Leipzig 1932, Hamburg 1933,Berlin 1963.
14. Verfassungslehre, München / Leipzig 1928; 6. Auflage Berlin 1983.
15. Die Wendung zum totalen Staat (1931), v: Positionen und Begriffe im Kampf mit Weimar- Genf- Versailles 1923-1939, Hamburg 1940, str. 146-158, reprint Berlin 1980.
16. Legalität und Legitimität, München / Leipzig 1932; Berlin 1968.
17. Staat, Bewegung, VOlk. Die Dreigliederung der politischen Einheit, Hamburg 1933,2. Auflage 1934, 3. Auflage 1935;
18. Ober die drei Arten des rechtswissenschaftlichen Denkens, Hamburg 1934.
19. Der Leviathan in der Staatslehre des Thomas Hobbes. Sinn und Fehlschlag eines politischen Symbols, Hamburg 1938, Ko1n 1982.
20. Die Wendung zum diskriminierenden Kriegsbegriff, München / Leip­zig 1938.
21. Völkerrechtliche Groj3raumordnung mit lnterventionsverbot für raumfremde Machte - Ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht, Berlin/Wien/Leipzig 1939,2. Auflage 1940.
22. Besch1euniger wider Wi11en oder: Die Problematik der westlichen Hemisphäre, v: Das Reich 19. Apri11942.
23. Land und Meer. Eine weltgeschichtliche Betrachtung, Leipzig o. J. (1942),2. Auflage Stuttgart 1954; cit. podle Auflage Köln 1981.
24. Dr. Haustein, Gegenwartsfragen der Verfassung (1949), v: K. Han­sen / H. Lietzmann (vyd.), Carl Schmitt und die Liberalismuskritik, Opladen 1988, str. 171-175.
25. Dr. Haustein, Das Grundgesetz der Bundesrepublik Deutschland (1949/50), v: K. Hansen /H. Lietzmann (vyd.), Car! Schmitt und die Liberalismuskritik, Opladen 1988, str. 175-195.
26.Ex captivitate salus. Erfahrungen der Zeit 1945/47, Köln 1947.
27.Donoso Cortés in gesamteuropäischer Interpretation. Vier Aufsatze, Köln 1940,2. Auflage Berlin 1974.
28. Der Nomos der Erde im Völkerrecht des Jus Publicum Europaeum, Köln 1950, Berlin 1974.
29. Nehmen/Teilen/Weiden (1953), v: Verfassungsrechtliche Aufsatze aus den Jahren 1924-1954, Berlin 1958; cit. podle 3. Auflage Berlin 1985, str. 489-505.
30. Gespräch über die Macht und den Zugang zum Machthaber, Pfullin­gen 1954.
31. Die geschichtliche Struktur des heutigen Weltgegensatzes von Ost und West. Bemerkungen zu Ernst Jüngers Schrift ,Der gordische Kno­ten', v: Freundschaftliche Begegnungen. F Festschrift für Ernst Junger zum 60. Geburtstag, Frankfurt a. M. 1955, str. 135-167.
32. Hamlet oder Hekuba. Der Einbruch der Zeit in das Spiel, Düsseldorf / Köln 1956, Stuttgart 1985.
33. Theorie des Partisanen. Zwischenbemerkung zum Begriff des Politi­schen, Berlin 1963; 2. Auflage 1975.
34. Die vollendete Reformation. Zu neuen Leviathan-Interpretationen (1965),
35. Politische Theologie II. Die Legende von der Erledigung jeder Politi­schen Theologie, Berlin 1970.
ISBN 978-80-7182-252-3
.
Díla vydaná v českém jazyce:
.
Schmitt Carl, Pojem politična, OIKOYMENH, CDK Praha Brno 2007 ISBN 978-80-7298-127-42007
Schmitt Carl, Teorie partyzána, OIKOYMENH, Praha 2008, ISBN 978-80-7298-265-3
Schmitt Carl. Politická theologie, OIKOYMENH, Praha, ISBN: 978-80-7298-401-5 Předběžný termín vydání: 2010 -
http://www.oikoymenh.cz/politicka-theologie/
Schmitt Carl, Pozice dnešního parlamentarismu s hlediska dějin ducha, in.: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, česky překlad str.8-11,34 -38,62-63,81-84.88-90 vydání Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus z r.1996 (1923)
.
Literatura:
.
Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, ISBN 978-3-486-55141-9
Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politická filosofie 20. století, OIKOYMENH Praha 1993 ISBN:80-85241-52-8
Mohler Armin, Die konservative Revolution in Deutschland 1918–1932. Ein Handbuch. (1. Auflage 1950, erweiterte 6. Auflage, hrsg. von Karlheinz Weißmann), Leopold Stocker Verlag, Graz 2005, ISBN 3-902475-02-1
Moravcová Dagmar, Výmarská republika,Karolinum Praha 2006, ISBN 80-246-1176-7
Schoeps Hans-Joachim, Dějiny Pruska, Garamond 2004, ISBN:80-86379-59-0
Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009
ISBN:978-80-7182-252-3
.
Internet:
.
Belling Vojtěch,
Stát je víc než demokracie, http://deliandiver.org/2009/12/stat-je-vic-nez-demokracie.html Fojt Viktor, Pohled Carla Schmitta na parlamentarismus http://clovek.ff.cuni.cz/pdf/fojt_studie_8.pdf
Lukeš Pavel, Carl Schmitt,
část 1 20 June 2008
http://deliandiver.org/2008/06/pavel-lukes-carl-schmitt-cast-1.html
část 2 21 June 2008 http://deliandiver.org/2008/06/pavel-lukes-carl-schmitt-cast-2.html
Šlechta, Ondřej, Jezuita války - Partyzán http://deliandiver.org/2008/11/ondrej-slechta-jezuita-valky-partyzan.html
Šlechta Ondřej, Julien Freund a politika jako projev „neustálené skutečnosti“
http://deliandiver.org/2009/03/julien-freund-a-politika-jako-projev-%e2%80%9eneustalene-skutecnosti%e2%80%9c.html