úterý 30. března 2010

Pestré publikum

Lukáš Beer
N
a hlasovacích lístcích pro volbu spolkového prezidenta 25. dubna 2010 budou tedy definitivně stát jména tří kandidátů: dosavadního vykonavatele funkce Heinze Fischera, dolnorakouské šéfky FPÖ Barbary Rosenkranzové a předsedy mimoparlamentní a neznámé „Křesťanské strany Rakouska“ Rudolfa Gehringa. Těmto třem kandidátům se totiž podařilo nasbírat potřebné podpůrné podpisy pro ministerstvo vnitra – bez minimálního počtu těchto podpisů nelze nastoupit jako kandidát pro přímou volbu spolkového prezidenta. Pro sociálního demokrata Heinze Fischera odevzdalo téměř 45.000 Rakušanů své „podpůrné vyjádření“, zatímco FPÖ odevzdala u volebních úřadů 10.500 podpisů pro Rosenkranzovou. Všechno naznačuje tomu, že Fischer, který se pro svojí příkladnou nadstranickost těší sympatiím širokého spektra voličů (již při výkonu své předchozí funkce jako prezident Národní rady, tj. rakouského parlamentu, dokázal vystupovat příkladně nadstranicky, což mu vysloužilo uznání jak lidovců, tak zelených ale i v řadách FPÖ), vyjde z voleb vítězně a kandidátka FPÖ Rosenkranzová sklidí od voličstva podstatně méně hlasů. Rudolf Gehring pouze doplňuje krátký seznam kandidátů, protože jeho jméno nikdo nezná, stejně tak jako jeho politickou stranu.

Pozdvižení, které vyvolala kandidatura Barbary Rosenkranzové, propírala intenzivně i média daleko za hranicemi Rakouska – bohužel, jak už to ve vztahu k FPÖ bývá, ne vždy s notnou dávkou objektivity. Většinou bylo zdůrazňováno, že se Rosenkranzová v minulosti vyjádřila pro zrušení tzv. NS-Verbotsgesetz, tedy zákona, který byl po druhé světové válce ustanoven jako forma potlačování veškerých projevů, které by se mohly klasifikovat jako propagování myšlenek nacionálního socialismu. Méně známý je fakt, že se pro zrušení tohoto zákona v minulosti vyslovila nejen různá krajně pravicová hnutí, nýbrž také (ač malá) skupina intelektuálů a znalců, kterou ze sympatií k nacionálnímu socialismu nelze absolutně podezírat. V řadě případů jde o odborníky přes právo, kteří nejsou ani pravicově orientovaní, ale kteří vidí v zákoně v určitých případech hrozbu omezování svobody projevování názoru. Přitom v žádném případě nejde zdaleka pouze o případy popírání holocaustu apod., jak je některými médiemi zkresleně podáváno. Skupina posledně jmenovaných lidí vidí v zákoně řadu slabin, zejména je v některých bodech vytýkána nejasná interpretace. V minulosti se to například několikrát projevilo tím, že na základě tohoto zákona byly postihovány občanské iniciativy, které se vyslovovaly proti nekontrolovanému přílivu cizinců a používaly přitom výrazů jako např. „Umvolkung“ (tj. přetváření původního národního charakteru a genofondu zakořeňováním cizích kulturních a národních prvků ve značném rozsahu), tedy slova, které se vyskytovalo také v nacionálně socialistické rétorice. Podobně by si postih na základě tohoto zákona mohla vysloužit veřejně a politicky činná osoba, která by například prohlásila, že „za 50 let nebude žít jediný čistokrevný Rakušan“, ačkoli zde přímou souvislost s propagací nacionálního socialismu nenajdeme. Používání výrazů „volksfremd“ a „reinrassig“ spadá však jednoznačně pod „zákazový zákon“.

Nezávisle na tom, jak lze na tento zákon nahlížet – a zpochybňování tohoto zákona je v Rakousku považováno za takřka společensky nemožný prohřešek – se Barbara Rosenkranzová před několika týdny a před velkými zástupy novinářů s kamerami a mikrofony od myšlenek nacionálního socialismu jednoznačně distancovala, za což si vysloužila i uspokojivý a smířlivý komentář od prezidenta rakouské židovské obce Ariela Muzicanta. Ten řekl, že se Rosenkranzová od nacionálního socialismu distancovala dostatečně. Podle politologů však celá „aféra“ kolem tohoto zákona popularitě Barbary Rosenkranzové uškodila a pozice Heinze Fischera upevnila. Dalo by se tedy říci, že konečné rozhodnutí odevzdá v rámci přímých prezidentských voleb rakouský občan, přičemž výsledek těchto voleb známe již dnes.

Přesto však považovalo několik horkých hlav měsíc před oficiálním termínem voleb 25. dubna 2010 za nutné, svolat na čtvrtek 25. března do centra Vídně demonstraci, jejíž účastníci chtěli signalizovat odpor proti Rosenkranzové zapálenými svíčkami a transparenty s přeškrtnutým obličejem kandidátky. Jistý Robert Slovacek, jehož jméno se v médiích poprvé objevilo až v souvislosti s právě uskutečněnou akcí, několik dní předtím zveřejnil na Facebooku iniciativní výzvu „Proti Rosenkranzové jako spolkové prezidentce“ a za členy této skupiny na internetové platformě se za krátkou dobu přihlásilo téměř 60.000 lidí. Aktivisté označili Barbaru Rosenkranzovou za "pouhou špičku ledovce patřícího k ideologii, proti které je třeba bojovat". Na základě „nečekaného ohlasu“ Robert Slovacek a jeho podpůrci svolali „spontánně“ do centra Vídně „demonstraci za civilní společnost a proti nenávisti k cizincům“.

Akce nesoucí název „Tanec světel proti Rosenkranzové“ (v němčině se to pěkně rýmuje jako „Lichtertanz gegen Rosenkranz“) však rozhodně neměla nadstranický charakter, jak ukazuje výčet politických subjektů, které za demonstrací stály. Pořadatelé očekávali příchod 10.000 demonstrantů a připravili pro ně přibližně stejný počet pochodní, dostavilo se ale kolem 3000 lidí (zde se odhad počtu lidí, který udává policie, kryje s počtem udávaným státní televizí a rozhlasem ORF). Druhý den o demonstraci obsáhle referovaly spíše v přátelském tónu celostátní deníky – v první řadě levicově liberální Der Standard (uváděl počet účastníků 6000, samotní pořadatelé hovoří o 9000), pak bulvární deník Österreich (který akci podporoval), kdysi konzervativní Die Presse a list Kurier. Noviny psaly o tom, že pořadatelé promlouvali k „pestrému publiku“. A skutečně, vedle mladých rodin, důchodců a celé řady migrantů kolorit publika dotvářeli například početně zastoupení aktivisté z ultralevicových seskupení, i když takto doslovně to v novinách nestálo. Ty psaly o různých politickcýh skupinách, které demonstraci svolaly. Od podrobného seznamu všech iniciativ a organizací, které demonstraci podporovaly, noviny upouštěly. Vznikal tedy dojem, že protestního shromáždění se zúčastnily průměrné vrstvy obyvatelstva.

Lepší obrázek si lze učinit přímo prostřednictvím informací, které byly zveřejněny přímo na stránkách organizátorů akce http://www.lichtertanz.at/ . V seznamu podpůrců protestního shromáždění nalezneme hned na prvním místě magazín židovské obce „Die Jüdische“, potom na předních místech různé organizace homosexuálů jako HOSI (Homosexuální iniciativa Rakousko), SOHO (Sociálnědemokratická organizace homosexuálů) a „Die Grünen andersrum“ (homosexuální organizace při straně Zelených), dále pak tradičně při všech takových akcích vystupující iniciativy „Azyl v nouzi“, ZARA („Civilní kuráž a antirasistická práce“) a „SOS-Mitmensch“. Nalezneme zde i ligu LICRA (Mezinárodní liga proti rasismu a antisemitismu), celou řadu levicově zaměřených vysokoškolských organizací, vedle vládnoucí sociálně demokratické strany (SPÖ) a Zelených pak několik ultralevicových seskupení jako „Die Linkswende“ a "Socialistická mládež Rakouska" apod. V neposlední řadě akci podporovaly i různé migrantské organizace, „Muslimská mládež Rakouska“, otevřeně sionistická „B´nai B´rith Österreich“, „Zelení migranti a migrantky Vídeň“ a další.

O zábavný doprovodný program se postaralo několik populárních a oblíbených kabaretistů, kteří se politicky obvykle nijak výrazně neprojevují, jako především Viktor Gernot, Josef Hader, Florian Scheuba a Dieter Chmelar. Nechyběl ani v těchto záležitostech hyperaktivní moderátor ORF Alfons Haider, který však dává poslední léta nejen velmi otevřeně najevo své politické smýšlení (nedávno nazval v zábavném programu ORF Rakousko „podělanou zemí“), ale také své sexuální zaměření. (Nynějšího moderátora vídeňského plesu Alfonse Haidera si možná někteří Jihočeši a Jihomoravané vybaví jako kdysi hodného a uhlazeného televizního „miláčka všech tchýní“ z období přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy dotyčný moderoval na tehdy i Čechy hojně sledovaném programu rakouské televize odpolední pořad „Wurlitzer“.) Haider otevřeně vyzval k odevzdání hlasu Heinzi Fischerovi: „Každý hlas pro Heinze Fischera je fackou pravici.“ Podporu vyjádřil i známý umělec a autor židovského původu André Heller. V zábavném programu předváděném komiky nakonec nechybělo ani vystoupení, které mělo parodovat Barabaru Rosenkranzovou.

Politické proslovy nakonec vyústily v otevřené doporučení volby kandidáta Heinze Fischera. Prezident židovské obce v Rakousku Ariel Muzicant k tomu také jasně řekl: „Nemůžeme akceptovat, aby v Rakousku byly po třetím parlamentním prezidentu další politické pozice obsazovány „sklepními nácky“. A to ani v případě beznadějné kandidatury.“ I vydavatelka jednoznačně politicky zaměřeného bulvárního deníku Österreich Uschi Fellnerová a jedna z iniciátorů demonstrace vyjádřila ještě před samotnou akcí své znepokojení: „Minulý týden jsem společně s jinými rakouskými novináři strávila v Izraeli. Image Rakušanů je tam nepotěšitelně špatný. Izraelské deníky přinášejí zprávy o ženě s nacistickou ideologií, která kandiduje na úřad spolkové prezidentky. A o H.C. Strache, který na stránkách deníku Haaretz dlouhosáhle vysvětluje, proč se chce stát dobrým starostou. Co se s touto naší zemí děje? A jak je možné, že se toto všechno do značné míry děje nerušeně? Jak nechutná musí být nějaká jasně deklarovaná pravicová ideologie, aby vyvolala myslitelnou bouři pohoršení? Žena jako spolková prezidentka by byla důležitým signálem. Barbara Rosenkranzová je právě tou ženou, která svou kandidaturou vysílá fatální signál, který zasahuje daleko za hranice.“ Na okraj ještě připomeňme, že předseda FPÖ Strache v rozhovoru pro izraelský list Haaretz odmítl případné členství Izraele v Evropské unii, podobně jako podobné ambice Turecka: „Izrael je opravdu krásnou zemí, ale v žádném případě ne evropskou.“

Aktivisty nenáviděná kandidátka se nakonec k celé akci vyjádřila chladně: „Nejsem obzvláště překvapená. Podobné akce znám z období černo-modré koalice“. Na mysli měla vládní koalici lidovců s tehdejší FPÖ pod vedením Jörga Haidera.

Převážná část voličů se 25. dubna bezpochyby demokraticky rozhodne pro Heinze Fischera. Iniciátoři poslední demonstrace tedy ani tak nezabrání „hrozícímu nebezpečí“, jako spíše instrualizují podobné akce k prosazování svých politických ambicí. Slovník nejednoho ultralevicového aktivisty, který k poslední demonstraci vyzýval, je na jedné straně plný frází o toleranci. Ta se ale překvapivě vytrácí, jakmile se přejde k vypořádání se s politickým protivníkem.