pátek 14. května 2010

Nepředstavitelné sumy

Andreas Mölzer
Čísla, se kterými se v současné době žongluje v oblasti finanční krize, jsou nepředstavitelná: více než 700 miliard rozpočetla teprve v těchto dnech rada evropských ministrů financí pro bezpečnost eura. Jistěže se z velké části jedná o přísliby ručení, tedy ne o reálně tekoucí peníze, ale takovéto přísliby jsou věrohodné pouze za předpokladu, že mohou také skutečně téci a dost možná zakrátko také téci budou muset. Podobné sumy jako již během posledních dvou let k zajištění bank po finanční krizi vzešlé z Ameriky. Stovky miliard, které tu – i v tomto případě z větší části jako záruky – byly dány k dispozici. A v příštích několika letech to má být přeci jen ještě více než 100 miliard, které mají být investovány do zkrachovaného Řecka.


Reálný život evropských zemí se naproti tomu odehrává v jiných finančních dimenzích. Oněch přímo idylických pár miliard, kterých by kupříkladu v Rakousku bylo třeba k zajištění penzijního systému, pro podporu rodin a zřizování mateřských školek a nových škol, se přirozeně nedostává.
 Tady nejsou peníze, zde jsou státní pokladny prázdné. Stav, na který si asi budeme muset zvyknout. Protože ekonomičtí znalci říkají jedno: neuvěřitelné sumy, které jsou v současnosti dávány k dispozici, se musí jednoho dne splatit, a zde existují právě pouze tři cesty – zaprvé mohutné zvyšování daní. Zadruhé cesta brutálních úspor a krácení v sociální oblasti a v celkových státem provedených převodech. A zatřetí odpovídající inflace. To znamená vyvlastnění obyvatelstva v celé šíři.
Musíme vycházet z toho, že všechny tři možnosti budou excesivně využívány v příštích letech, ne-li dokonce v příštích desetiletích. Všechna plnění státu budou muset být zkrácena. Důchody a platy se scvrknou. Daně a platby, které budou muset lidé platit, naproti tomu budou stoupat. A to všechno beztak podmiňuje automaticky inflaci. A tady můžeme jen doufat, že se podaří udržet takovouto inflaci kontrolovaně a v takové míře, aby nepřekročila 6, 7, 8 procent a nevyvinula se ve cválající inflaci, kterou známe z dvacátých a třicátých let minulého století.

Každopádně je nevyhnutelnou skutečností, že dojde k dramatickému snížení kupní síly lidí. Finanční krize, která vzešla od amerických spekulantů, a krize evropských státních financí, která je způsobena chybnou konstrukcí jednotné evropské měny euro, povede k ochuzení lidí napříč Evropou. To je smutné zjištění. Smutné o to víc, když se člověk zamyslí nad tím, že takovéto ochuzení musí vést k politické nestabilitě, k sociální nerovnosti a k radikalizaci. Sdruženě s problémy evropských přistěhovaleckých společností, párovaně s problémy islámských paralelních společností, tímto sedíme ve zdánlivě tak zámožné a pokojné Evropě na časované bombě, ke které je už položená zápalnice.

Z morálního hlediska je také zavrženíhodné, že tyto neuvěřitelné sumy tisíců miliard musí být přeci financovány nadcházejícími generacemi. Že tím vytváříme nezvládnutelnou hypotéku pro naše děti a vnoučata. Prodali a zradili jsme budoucnost našich potomků v Evropě. Nebo existují na spínacích místech dokonce snad cynikové, kteří si potajmu myslí, že by beztak neměli žádné děti, jako většina evropských národů, a že by tyto zátěže pak musely být odpracovány potomky přistěhovalců ze všech částí světa? Groteskní představa.
.To by mohlo hladce nastat, že se zhruba od roku 2050 bude většina Evropanů skládat z přistěhovalců nebo z potomků přistěhovalců ve druhé, třetí, čtvrté generaci. Kupříkladu v Německu by se muselo většinové obyvatelstvo skládající se z Turků kolektivně cítit zodpovědné za holocaust a mimoto mělo odpracovávat bilionovou zátěž dluhů naší dnešní finanční krize. To pak bude ze strany tohoto většinového obyvatelstva ohromně moc vděku vůči zbytkům autochtonních národů Evropy, které budou do značné míry postupně upadat do mrákot ve starobincích, vůči Němcům, Rakušanům, Italům, Francouzům, a tito jím jistě budou obdarováni neobyčejně krásným podzimem života. To bychom pak mohli očekávat vskutku zlatou epochu.
.
(Článek byl přeložen a je zde zveřejněn se souhlasem autora a vyšel v aktuálním čísle Zur Zeit. Autor je poslancem Evropského parlamentu.)