O vítězství poněkud jiného druhu soupeřili jednu loňskou listopadovou sobotu v Chřášťanech účastníci veteránského ragbyového turnaje při příležitosti uplynutí 100 let, kterých by se dožila jedna z legend českého rugby, velký sportovec tělem i duší a zakladatel klubu ARC Iuridica, prof. Zdeněk Sláma. Turnaj proběhl za značného zájmu bývalých odchovanců a hráčů profesora Slámy, jakož i předních českých rugbyových osobností. Pokud by se jej dožil, měl by pan profesor určitě upřímnou radost. Hrálo se o unikátní pohár, který zhotovil akademický sochař Martin Radoň v podobě sovy a tento veteránský turnaj by se po své premiéře v roce 2009 měl od nynějška hrát pravidelně každý rok.
Zdeněk Sláma se narodil 8. listopadu 1909 ve Studeněvsi poblíž Slaného. Maturoval na reálném gymnáziu v Praze 8, poté absolvoval tehdy předepsané vysokoškolské vzdělání pro profesory tělovýchovy (6 semestrů na lékařské fakultě Univerzity Karlovy) a do roku 1941 pracoval rovněž tak jako tělocvikář na reálném gymnáziu Římská 12. Angažoval se v Sokolu, ZMCA, DK Slavia, VS Praha a KSK Praha. V té době žil velmi společenským životem, znal se s řadou umělců, lékařů, sportovců apod. Na vojně to dotáhl na četaře aspiranta, za mobilizace v roce 1938 rukoval do blízkosti Plzně.
Za první republiky a i později za Protektorátu obhospodařovalo ministerstvo vnitra všechny spolky včetně spolků tělovýchovných. Jako vedoucím spolkové tělovýchovy v protektorátním ministerstvu působil tehdy dr. František Widimský. V květnu roku 1942 bylo vládním nařízením zřízeno Kuratorium pro výchovu mládeže a to se na dr. Widimského obrátilo s úřední výzvou, aby mu doporučil vhodného kandidáta pro vedení tělovýchovné sekce v Kuratoriu. Doporučení padlo na tehdejšího instruktora státních tělovýchovných kursů Zdeňka Slámu, protože byl znám jako vynikající tělovýchovný odborník a iniciativní organizátor. Sláma učil v letech 1939-1940 tělocvik na reálném gymnáziu v Praze XII. a byl už v té době ve styku s tělovýchovným oddělením tehdejšího ministerstva vnitra. Později ministerstvo Slámu zaměstnávalo v jeho volném čase většinou v táboře státních tělovýchovných kursů v Třeboni jako instruktora doplňkových sportů všech sportovních odvětví a později jako vedoucího kursu. Na jaře roku 1942 byl obchod, kde byl Zdeněk Sláma zaměstnán, perzekuován v souvislosti s protižidovskými opatřeními, a rýsovala se možnost, že by po zrušení dosavadního pracovního poměru musel odejít pracovat jako pomocný dělník do Říše. Ministerstvo vnitra, konkrétně vlastně dr. Widimský, mu však zprostředkovalo práci pomocného dělníka v ČKD a práci v tělovýchově učňů u SK Praga. Posléze, v létě roku 1942 funkcionáři Čermák a Horký z Kuratoria pro výchovu mládeže vyzvali tedy ministerstvo vnitra, aby mu dodalo ze svého středu mladé schopné tělovýchovné odborníky. Dne 1. září 1942 navazuje prof. Zdeněk Sláma dobrovolně pracovní poměr v Kuratoriu.
Vydatně pomáhá při budování organizace a brzy stojí včele 80 okresních tělovýchovných referentů Kuratoria, pomáhá organizovat několik tělovýchovných kursů pro instruktory, pořádá řadu přednášek a vedle toho často publikuje do kuratoristického časopisu Zteč, kde referuje o tělovýchově, ale zařazuje i články, které mají mezi českou mládeží popularizovat různé druhy sportu, včetně životní sportovní lásky prof. Slámy – hry s šišatým míčem. V roce 1944 ze Zdeněk Sláma ukáže na veřejnosti v uniformě Kuratoria, například když blahopřeje vítězům letních her mládeže na Strahově a společně se vedle dr. Františka Teunera a Jaroslava Krigara navzájem zdraví se závodníky vztyčenou pravicí. Články prof. Slámy ve Zteči však nikdy nemají výraznější politický podtext a za celou dobu své práce pro Kuratorium nepronese ani jedinou politickou řeč. Udržuje však čilý kontakt s funkcionářem Hitlerovy mládeže oberbannführerem Dresslerem a je například účastníkem lyžařského kursu referentů Kuratoria do rakouských Alp v prosinci 1943, který se mohl konat jen z laskavosti pražského vedení Hitlerovy mládeže, která účastníkům dala k dispozici svou velkou chatu a lyžařské instruktory HJ. Ukončení pracovního poměru Slámy v Kuratoriu pro výchovu mládeže se po válce datuje dnem vypuknutí „pražského povstání“.
Předcházející popis činnosti prof. Slámy za války musí zhruba odpovídat tomu, jaký dojem musel mít z jeho působení řadový Čech, který se o tomto člověku dovídal z oficiálních tiskovin. Šeptaná propaganda si sice Kuratorium rozhodně neoblíbila, značná část české veřejnosti chovala k masové jednotné organizaci mládeže nesympatie a byla ochotna uvěřit i všelijakým šířeným nesmyslům o tom, co špatného Kuratorium s českou mládeží údajně všechno zamýšlí, i když mnohé z šeptandou rozšiřovaných tvrzení mělo ve skutečnosti velmi daleko od pravdy. Jak ale navenek na příslušníky národa, popř. na české rodiče působily aktivity mnoha sympatických a angažovaných mladých pracovníků Kuratoria, takových jako byl prof. Zdeněk Sláma či František Smrček či celé řady dalších, třebas i na místní úrovni? Ti nejmenší si oblíbili časopis Správný kluk a jeho soutěže, ti starší a se zájmem o sportovní aktivity prostě vzali na vědomí, že sportovní aktivita jejich sportovního oddílu či spolku od nynějška spadá navenek pod hlavičku Kuratoria. Politika rozhodně nebyla to, co by na širší základně členstva Kuratoria hrálo významnou roli a podstatná část kuratoristů na nižších úrovních se jí po celou dobu úspěšně vyhýbala. Dlouhodobě však právě tato apolitičnost provázaná se širokou paletou sportovních a kulturních podniků okvětnatělých českými národními kroji, uměleckými velikány a písněmi mohla představovat na jedné straně pozvolné odbourávání zábran a ledů na straně české veřejnosti s pomalou ale jistou ideologicky výchovnou infiltrací české mládeže. A skutečně, londýnské emigraci se působení Kuratoria na českou mládež rozhodně nelíbilo, zejména o ty nejmladší v mládeži se český exil bál. Šlo to až tak daleko, že Londýn uvažoval o spáchání atentátu na předsedu Kuratoria Emanuela Moravce. Válečné problémy a blížící se jasný výsledek války však budovatelskou práci Kuratoria nejprve výrazně přibrzdil, pak už jen omezil a smrtelně oslabil. V 60. letech tvrdil český historik Miloslav Moulis, že činnost Kuratoria „nesplnila očekávání nacistů“ a celá historie Kuratoria byla prý jedním velkým krachem, který pramenil ze zdravého vlasteneckého uvědomění českého národa, proti kterému nezmohla nic ani hrstka „zrádců“ ve vedení organizace kolem dr. Františka Teunera a Emanuela Moravce. Tato teze je v české historiografii v různých obměnách nekriticky recyklována dodnes.
Trochu odbočme. Nebylo by správné se domnívat, že německá sesterská organizace mládeže si svou popularitu získala jaksi ze dne na den. Nebyla to politika, ale byly to společné stanové tábory, kamarádství, družnost, soutěžení, táboráky, smysl pro pospolitost, sportování a mnohé další lákavé aktivity, které zejména v německých chlapcích budily touhu být přitom, a proto představa toho nebýt v Hitlerově mládeži se v naprosté většině případů mladých Němců rovnala katastrofě nebo nepříjemnému trestu... To vše nevzniklo ze dne na den, na tomto zatraktivnění se dlouhá mírová léta pracovalo a nezměnilo na tom nic ani zavedení povinného členství německé mládeže v HJ v roce 1939. Ve srovnání s tím se historie Kuratoria pro výchovu mládeže jeví jako jepičí život a to, co se během tak krátké doby přibližně dva a půl roku podařilo za ztížených podmínek postavit na nohy, je v podstatě pořádný kus práce. Pouze rok a půl mělo Kuratorium k dispozici, aby v tomto rozmezí teprve mohlo začít na českou mládež působit prostřednictvím celé řady sportovních, kulturních, sociálních podniků, letních zotavovacích táborů apod. a vytvořit tak základ pro pozdější ideologickou převýchovu mládeže.
Prof. Zdeněk Sláma se stal dobrovolným zaměstnancem Kuratoria v září roku 1942. Mohl mít tehdy skutečně tušení, jaký průběh bude mít válka za dva, za tři roky? Jaký na to měl skutečný názor, mohou zřejmě dosvědčit pouze jeho nejbližší přátelé a příbuzní. Pro srovnání si uveďme, že vysoký funkcionář Kuratoria (hlavní pověřenec pro Velkou Prahu) ing. Eduard Chalupa (který byl ovšem na rozdíl od apolitičnosti prof. Slámy velmi aktivně politicky činný a navíc působil v předchozí době také ve Vlajce) začal pro protektorátní organizaci mládeže pracovat až od srpna roku 1943, tedy o rok později než Sláma. Při svém poválečném výslechu československými orgány ing. Chalupa doslova prohlásil: „Svoji činnost zdůvodňuji především tím, že jsem byl od počátku přesvědčen, že český národ může se uplatniti pouze ve spolupráci s národem německým. Byl jsem toho názoru, že národ té velikosti jako jsou Čechové a Moravané učiní dobře, přimkne-li se k velkému a mocnému sousedu. Tento názor jsem zastával až do konce roku 1944. Do této doby jsem věřil rovněž, že říše má možnost zvítězit. Tento mylný názor, jak dnes přiznávám, jsem definitivně zavrhl po Hitlerově projevu na Silvestra 1944.“
I na prof. Zdeňka Slámu se po květnu roku 1945 zaměřily československé úřady, aby prozkoumaly jeho činnost v období existence Protektorátu. Zde náhle vyšly najevo skutečnosti, které běžnému českému občanu do té doby nemohly být nikdy ani trochu zjevné. Prof. Sláma po válce v podstatě vypovídal, že smysl jeho práce od počátku spočíval v tom, snažit se v rámci možností chránit český spolkový sportovní život, který se vesměs musel podřídit Kuratoriu, před ochromením: „Pánové tělovýchovné sekce ministerstva vnitra, která svou činnost prováděla právě prostřednictvím spolků včele s dr. Widimským a dr. Riedlem se rozhodli, že do Kuratoria pošlou poctivé české lidi. A tak jsem byl do Kuratoria poslán já. Měl jsem tam usměrňovat případné útoky na spolkovou činnost a dohlížet, aby se tělesná výchova prováděla v české tradici a neuškodilo se případně zdraví mládeže…. Po celou dobu mého působení jsem byl s dr. Widimským ve stálém styku a o situaci v Kuratoriu mu pravidelně referoval a řídil se podle jeho rad. Dr. Riedl mne také asi v r. 1943 upozornil, že o mém poslání jsou informováni pánové, kteří mají ilegální styky, mezi nimi ing. Klazar z ministerstva financí. Mé poslání a činnost v Kuratoriu schvalovala většina tělovýchovných odborníků nebo pracovníků ČOS … Vzhledem k tomu, že jsem tehdy podle mého názoru měl oporu v ministerstvu vnitra, o němž jsem předpokládal, že v případě potřeby bude za mnou stát, neodmítl jsem ani uniformu vedoucího Kuratoria, abych se tímto způsobem stal spolehlivým a měl tak možnost prosazovat poctivě česky smýšlející lidi. Tak hlavně v r. 1943, kdy ještě potvrzení Kuratoria o spolupráci mělo velký vliv především u mimopražských pracovních úřadů, jsem před nucenou prací v říši zachránil stovky mladých lidí, většinou z řad Sokolstva, DTJ a sportovců vůbec.“
Dříve než se dovtípíme, dle jakých kritérií lze definovat „poctivého českého člověka“ (někteří si tento predikát pro období bezpráví Třetí Československé republiky vysloužili až svojí prezencí na pražských barikádách v květnu roku 1945), připomeňme si, že do Kuratoria částečně pronikala tzv. ilegální odbojová činnost. Postupem doby vznikly přímo v centrále Kuratoria dvě odbojové skupiny. První z nich – „Odboj české mládeže“ – měla prý asi 15 členů; jejím vedoucím byl prof. L. Sládek. Na začátku roku 1945 byl zatčen. Druhou skupinou, jež si dala za cíl paralyzovat vliv Kuratoria, byla tzv. „Vojenská skupina odporu“, vedená kap. Reimanem-Rachačem. I jeho činnost však byla odhalena. Historik Miloslav Moulis k tomu také tvrdí: „Od roku 1943 posílaly jednotlivé tělovýchovné svazy do funkcí v Kuratoriu uvědomělé a odvážné lidi, aby mařili snahy jeho vedení převychovat českou mládež.“ (Mládež proti okupantům, 1966). Placený zaměstnanec Kuraoria prof. Sláma (mimochodem citovaný historik Moulis na jedné straně spílá „zrádcům“ a „bezcharakterním jedincům“, kteří údajně jenom pro peníze přijali práci v Kuratoriu a zapomíná, že i údajně odbojově činní „poctiví Češi“ v Kuratoriu stejně tak pobírali jako jeho zaměstnanci platy) po válce vypovídal, že o ilegální činnosti lidí v Kuratoriu i mimo jeho okruh věděl: „O ilegální činnosti Sládkově, Brotanově, Maskově a dr. Preiningerově …., věděl jsem o styku prof. Beranovského s npr. Zajíčkem, velitelem partyzánů Horácka, věděl jsem, že moji bratranci Slámové ve Slavkovicích a Lhotce u N. Města na Moravě po celé dva roky na svých statcích přechovávali partyzány a bratranec Král jim dodával erární benzin.“ Odmítnutí svého užšího zapojení do „ilegální činnosti“ po válce prof. Sláma obhajoval tím, že tomu tak bylo „vzhledem k tomu, že jsem stál v čele osmdesáti tělovýchovným referentům a že jsem svou osobou ručil za velkou řadu dalších zaměstnanců Kuratoria a bylo zde nebezpečí, že v případě vadného kroku strhl bych sebou do rukou gestapa početnou řadu dalších lidí. Proto jsem odmítl např. bližší informace prof. Sládka o jeho ilegální činnosti, které mi chtěl dávati a říkal jsem mu, že je lépe, nevím-li žádných detailů a tak nebudu moci nic vyzraditi. Totéž jsem později prohlásil dr. Preiningerovi. Nebezpečí tu opravdu bylo vzhledem k mým častým stykům s Dresslerem (funkcionářem HJ – pozn. autora), jehož vlivu jsem často využíval.“ Jako polehčující okolnost měla pro prof. Slámu po válce působit skutečnost, že se od 5. května 1945 „po tři dny aktivně účastnil revolučních bojů v bojové skupině u Karlova mostu“, na což mu po válce vystavil potvrzení jistý kapitán Hodík. Tentokráte už třetirepublikové Ministerstvo vnitra vystavilo prof. Slámovi v září roku 1945 osvědčení, ve kterém se úředně potvrzuje, že „jmenovaný se po dobu své činnosti v bývalém Kuratoriu pro výchovu mládeže choval jako dobrý Čech a není o něm známo, že by se dopustil jako člen býv. Kuratoria trestných činů proti národu a státu československému“. Na žádost kádrového oddělení rektorátu University Karlovy sepsal bývalý pracovník protektorátního ministerstva vnitra dr. Widimský deset let po válce svůj posudek, který hned uváděl takto: „Vítám s povděkem a zadostiučiněním příležitost, že mohu o Zd. Slámovi vydati svědectví jako o uvědomělém a obětavém národním pracovníku, který v těžké době německého okupačního útlaku vzal na sebe nanejvýš nevděčný a riskantní, ale mimořádně zodpovědný úkol uchránit naši mládež těžkých škod, jimiž byla ohrožena v tzv. Kuratoriu pro výchovu mládeže. Lituji, že mu po celých deset let nebyla poskytnuta příležitost k rehabilitaci širšího formátu, než byla jeho svědecká výpověď před lidovým soudem v procesu proti vedoucím Kuratoria dr. Teunerovi.“
Prof. Zdeněk Sláma za sebou zanechal velký kus úctyhodné práce v oblasti české tělovýchovy a neexistuje důvod nepřičíst mu k jeho zásluhám i uplatnění jeho organizátorských a odborných znalostí v letech 1942-45 v rámci činnosti pro Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.
Samozřejmě, že zbývá mnoho nezodpovězených otázek, například. ohledně Slámovy očistné „aktivní účasti“ na bojištích tzv. pražského povstání, nebo zda si začlenění stovek apolitických tělovýchovných pracovníků pod placenou činnost Kuratoria lze skutečně jednou vykládat jako „vlastenecký čin“ v podobě jejich záchrany před pracovním nasazením v Říši, ale v případě ostatních jako úplatný kariérismus poslušných zaměstnanců Kuratoria, jak to činil např. český historik Moulis, podle pomyslného motta: jedni byli zrádci (těch bylo ale málo, poněvadž mezi Čechy mohlo být takových zaprodanců přeci jen nepatrné množství, ne?), druzí byli poslušní úplatní kariéristé slepě zvedající své pravice k árijskému pozdravu, třetí „poctiví Češi“ kteří v Kuratoriu nedělali žádnou politiku a třetí odbojáři-paralyzátoři? A do jaké míry zde hrál skutečně roli vlastní idealismus, myšlenka na vlastní pohodlí a prospěch a nebo prostá potřeba přizpůsobení se vnějším okolnostem? A jak by se všichni ti „poctiví Češi“ v Kuratoriu („poctiví“ ve smyslu poválečného českého výkladu dějin) přizpůsobili případnému vítězství Třetí říše? To všechno pouze dokresluje skutečnost, že údajná a skutečná odbojová činnost „poctivých Čechů“ v Kuratoriu nebyla pro českou veřejnost včetně masového členstva organizace navenek nikterak viditelná a zjevná, protože jinak by samozřejmě neunikla ani německým úřadům a agentům Sicherheitsdienstu (koneckonců obě odbojové skupiny v Kuratoriu byly nakonec Němci odhaleny). Psychologický účinek spolupráce těchto lidí s Kuratoriem musel být tedy navenek opačný než bylo ve smyslu tzv. odboje. A kdo ví, zda by to za jiných okolností nebyl právě prof. Sláma, který by pak musel vystavovat pozitivní posudky jiným.
V mnoha ohledech je život prof. Slámy v něčem velmi typický pro životy většiny příslušníků českého národa z období obou totalit. Prof. Sláma (1909-1993) však rozhodně neupsal svůj život politice, ale sportu a tělovýchově, a právě za tento jeho odkaz mu patří dík. Čest jeho památce.
Článek o Zdeňku Slámovi na stránkách Českého rugby zde.
.
Literatura:
In Memoriam Prof. Zdeněk Sláma, odborný asistent PF UK Praha 1909-1993 Linde Praha, 2009 (včetně kopií dokumentů z poválečného šetření případu Z.S.)
Moulis, Miloslav: Mládež proti okupantům, Nakladatelství Svoboda, Praha 1966
Záznam z výslechu Eduarda Chalupy (A/3-45)
časopis Zteč, 1942-1945
