neděle 28. listopadu 2010

Německá tabu

Podivné vynechávky nad tribunálem s válečnými zločinci – Nová výstava
Konrad Badenheuer
Přes čtyři milióny EUR si nechávají německý stát a Bavorsko stát novou trvalou výstavu o norimberských procesech. Tehdejší Mezinárodní soudní dvůr si tuto pozornost v každém případě zasluhuje, ale v oficiálních projevech při otevření zůstalo mnohé nevyřčeno.

Osmnáct trestů smrti bylo při norimberských procesech vysloveno a vykonáno. To není hodně vzhledem ke gigantickému prolévání krve, které nacionálněsocialistický režim v Evropě způsobil. A přeci začínají na tomto místě obzvláštnosti německé dějepisné politiky: ten, kdo považuje rozsudky z Norimberku nějakým způsobem za příliš tvrdé, je v Německu brán hned jako pravicový radikál, kdo je ale pro trest smrti, ten také. Protiklad je tu evidentní.

O takovýchto detailech se při otevírání výstavy samozřejmě nehovořilo, ale stejně tak i ne o ostatních neshodách v souvislosti s Norimberkem.

Je tu především ono pozoruhodné zacházení tribunálu s vyháněním. Zatímco byly milióny Němců vyháněny, ohodnotili soudci jakékoliv vyhánění civilního obyvatelstva (jako například kolem jednoho miliónu Poláků od roku 1941) jako zločin proti lidskosti. To ale předpokládá z hlediska mezinárodního práva závazný zákaz vyhánění nejpozději od tohoto okamžiku, neboť rozsudky mezinárodních soudních dvorů definují závazné mezinárodní právo („hard law“). Zločiny proti lidskosti jsou dokonce nepromlčitelné, společenství států nesmí fakta jimi vytvořená uznat bez časového omezení lhůtou. Jinak řečeno: ten, kdo rozsudky z Norimberku akceptuje – a to politický Berlín bez pochyb činí a s dobrým důvodem – nemůže zároveň sledovat politiku uznání skutečností vyhánění, jak ji ale Berlín vůči Varšavě a Praze nesporně praktikuje. Také o této nesrovnalosti dnes nikdo nemluví.

Také „Martensovská klauzule“, kterou norimberští soudci často argumentovali, si zasluhuje více pozornosti. Tato zjednodušeně řečeno uvádí, že i v případech chybějících specifických norem mezinárodního práva (jako například o letecké válce) smějí být pronásledovány vojenské cíle pouze při pokud možno nejvíce možném šetrném zacházení s civilním obyvatelstvem. Dle této klauzule byla plošná bombardování německých měst v rozporu s mezinárodním právem nejpozději od toho okamžiku, kdy se prokázal jejich nízký užitek proti německé zbrojní produkci. Který německý politik, či vůbec který novinář ve veřejnoprávní televizi tyto pravdy ještě vyslovuje?

A ještě jedno tabu: Velká Británie pod Winstonem Churchillem, nechtěla žádné nákladné procesy s namáhavým prokazováním individuálního provinění v té podobě, ve které se pak díky naléhání USA naštěstí konaly. Zda se o tom dá na výstavě něco dozvědět?

Tento článek byl přeložen do češtiny a zde zveřejněn s výslovným souhlasem autora a vyšel 24. 11. 2010 v Preuβische Allgemeine Zeitung, vycházejících v Hamburku.