úterý 15. března 2011

Pravda o Němcích a Češích (2.)

1. část
Otto Kriegk
Říšský protektor svobodný pán Konstantin von Neurath ve svém pracovním
pokoji v Černínském paláci společně s kabinetním šéfem dr. Völckersem a
ministerským radou svobodným pánem von Gregory (vlevo).
Vzpomínám: 16. března 1939 jsme jeli hustou sněhovou vánicí po ledových silnicích do Prahy. Z Drážďan se pokračovalo přes Pirnu (…) uprostřed dlouhých kolon německé branné moci. (…) Potřebovali jsme trojnásobek spočítané doby jízdy a byli jsme na cestě už od půlnoci, když jsme se v poledne drali nahoru ke hradu ulicemi Prahy, které byly ucpány velkým počtem kolon. Právě když jsme dorazili na třetí hradní nádvoří, byla z tlampačů slyšet věta: „Po tisíciletí patřily k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země.“ Právě byl z pražského hradu předčítán Vůdcův výnos o zřízení Protektorátu. (Následuje obsáhlý citát z tohoto výnosu, který je zde pro všeobecnou známost překladatelem vynechán. – Pozn. překladatele).

Byl vytvořen Protektorát. Češi, kteří stáli kolem nás a chtěli mít na hradním nádvoří jistotu o svém přicházejícím osudu, nerozuměli tolik dobře německy a zřejmě také zcela nepochopili váhu a rychlost Vůdcova rozhodnutí. Pokoušeli jsme se jim to vysvětlit. U někoho s úspěchem, u mnohých ale také bez jakéhokoliv výsledku. Zatímco pohledy jednoho se uklidnily, oči druhého zůstávaly temné.

165 dní po tomto výnosu vypukla polsko-anglicko-francouzská válka proti Německu. Jistý okamžik se myslelo na Protektorát, který byl právě teprve vytvořen. Jaký asi bude nyní osud Čech a Moravy? Nebyli právě Češi nejlepšími znalci podzemní politické agitace? Nevznikne tu teď ohnisko nepokojů nemající obdoby? Osvědčí se tisíciletá německá kultura Čech a Moravy, která byla právě teprve probuzena Vůdcem ke svému historickému významu, také uprostřed divokého štvaní, které se dalo v první řadě očekávat v tomto Protektorátě? Následující dny ukázaly, že bývalí mocipáni nad tímto územím, s Benešem v čele, kteří odešli do ciziny, opět větřili ranní vzdoušek. Po dlouhodobém ministru zahraničí, pozdějším státním prezidentu a horlivém českém štváči po březnu 1939 v Paříži a Londýně nejprve neštěkl ani pes. Ale nyní se opět objevuje v anglických a francouzských zprávách.

Mezitím od založení Protektorátu uběhlo více jak 20 měsíců. Jak to tam vypadá? Panuje naprostý klid, všude se pracuje. Průběh přirozeného vývoje , který si sice ještě vyžádá mnoho času, díky německé jistotě v cíli a nacionálněsocialistické energii pro Protektorát nebyl válkou přerušen ani na okamžik.

V rámci tří směrodatných rozmluv, které byly možné během nedávné návštěvy v Praze, řekl říšský protektor, svobodný pán von Neurath: „U nás panuje naprostý klid. Obklopeni na nejvyšší úroveň vystupňovanou prací pro německý zbrojní průmysl se dosud nevyskytla ani sebemenší sabotáž. Jsme v rámci velkých přirozených a na mnoho let vypočítaných úkolů, které nám byly zadány Vůdcem, naprosto spokojeni s vývojem.“

Státní sekretář SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank ve svých vývodech, které objasňovaly všechny problémy historického vývoje česko-moravského prostoru, dospěl ke zjištění, že ocelově silná vůle Němců všech vrstev a střízlivé poznání Čechů o účelovosti stavu vytvořeného Vůdcem budou společně působit, aby byla okamžitě odvrácena každá vážná obtíž. (…) Dr. Hácha, který ve své rozmluvě poskytl otevřené osvětlení svých názorů, vycházel ze zjištění: „Zásadou, podle které jednám, byla a zůstává, že státní samostatnost pro národ není tak důležitá jako jeho existence.“

(…) Kdo má své oči otevřené, musí dospět k výsledku, že se na stavu, který byl vytvořen pro Čechy a Moravu, již nedá nic změnit. Otázkou je, zda Češi nebo jednotlivé kruhy mezi nimi budou ještě nějakou dobu chtít pokračovat v nesmyslném odporu, anebo zda si během přechodné doby za přirozeně existujících nevýhodných podmínek nebudou chtít zajistit velké výhody života ve velkoněmeckém prostoru. To platí pro hospodářství ve stejném měřítku jako pro kulturu.

Trochu pootevřeme naše oči: V Lovosicích na hranicích sudetské župy a Protektorátu, půlhodinu za Ústím nad Labem, se střídají němečtí a čeští železniční úředníci. Protektorát má svou vlastní železnici. Střídání probíhá klidně, bez značného zdržení. Nápisy na cedulích na nádraží jsou stejně jako všechny cedule a vývěsky v Protektorátě v německém a českém jazyce. Německá policie a čeští železniční úředníci kontrolují vedle sebe pasy a jízdenky. Vlak projíždí bez zastavení až do Prahy. Na hlavním nádraží hned důležitý poznatek: Tady nebyl odveden na frontu ani jeden muž. Tolik nosičů zavazadel momentálně neexistuje na žádném jiném nádraží Evropy. Tolik mladých mužů není vidět na žádném jiném nástupišti v Evropě. Oněch 7,5 miliónů Čechů je v tomto okamžiku jediným evropským národem, který nemá sebemenší mobilizaci. Druhé zjištění: Lidé celkem dobře rozumí německy. V březnu roku 1939 na tomto nádraží neexistoval jediný člověk, který by byl ochoten mluvit německy, a to ani tehdy, když už lidé poznali německé jednotky v Praze. Nosič zavazadel, řidič taxíku odpovídají německy. Všecko jde bez zábran.

Další dojmy: Velmi oživlé ulice, tlačenice před obchodními domy, rázná česká policie. Němečtí vojáci a Češi si na sebe zřejmě už zvykli. Potravinové lístky podle vzoru Říše. Sazby přídělového systému jsou trochu rozdílné a odpovídají charakteru české kuchyně. Tu a tam se zdá, že organizace rozdělování, která připadá Čechům a ne Němcům, někdy úplně neklape. Ale za to se zdá, že Češi se umějí mezi sebou a o sebe při vznikajících nedostatcích přeci jen dobře postarat. Lístky na ošacení mají stejný počet bodů jako u nás říšské lístky na ošacení. Praha je naprosto zatemněna. Nařízení se jsou očividně přesně dodržována. Přesto jsou všechny kavárny a kina přeplněny. Doprava je na hlavních tepnách Prahy velmi silná i po zatemnění. Předběžně se nevyskytl ještě žádný poplach. Plakáty na návěštních sloupech a inzeráty mnoha českých bulvárních listů oznamují značně bujný noční život. Každý lokál klade důraz na to, aby se nezavíralo před třetí hodinou ranní. A všude jsou muži v civilu.

V proudu mas, které jdou z obchodů nebo kaváren k tramvajím nebo k nádražím, se překvapivě hodně mluví německy, určitě mnohem více než za poslední desetiletí. Člověk slyší kolem sebe často po několik minut jenom německá slova. A to ne od vojáků nebo německých zaměstnanců protektorátní správy nebo od desetitisíců Němců, kteří bydlí v Praze, a také ne německá slova s akcentem z Berlína nebo Drážďan. Je slyšet hodně němčina s českým akcentem nebo němčina česko-moravského prostoru. Je třeba se znovu připomenout, že mezi 7,5 milióny Čechy žije asi jen 210.000 říšských občanů, tedy podle své rasy a svého původu bezvadných říšských Němců. Mezi jedním miliónem Pražanů žije asi jen 42.000 říšských občanů. Ale v roce 1847 tu žilo dvakrát více Němců než Čechů.

Pohyb v masách se určitě nevalí zpět k Němcům. Ale německý jazyk je v kulturním prostoru, který se ve svých vnějších formách sotva odlišuje například od toho v Ostmarku (v Rakousku – pozn. překladatele), už není zavržen. Člověk totiž žije ve městě s německými domy, německými kostely, německými stavebními památkami, uprostřed obchodů, které nabízejí zboží německé kultury, a uprostřed prostředí, které bylo určováno téměř jen samotným středem Německa. Člověk se k tomu dostane sám, aby mluvil německy, aby opět četl německy, když proti tomu neexistuje žádný zákaz.

(…)

Říšský protektor svobodný pán von Neurath přijímá návštěvy v pracovním pokoji, ve kterém jsou vymazány poslední stopy civilizace, jak ji viděla česká vnitřní architektura. Byl vytvořen velký vznešený pokoj. Rozhovor je veden s otevřenou střízlivostí, kterou se doposud vyznamenal svobodný pán von Neurath ve své celé diplomatické dráze. Rozmluvě předcházelo přijetí asi dvaceti zahraničních novinářů, kteří zůstali na místě při obsazení Paříže a kteří tam od té doby zůstali činní jako zpravodajové z obsazeného francouzského území. Podnikli cestu napříč Německem a byla jim dána možnost rozhlédnout se v Protektorátu, jak je jim libo.

K tomuto přijetí říšský protektor dodal: „Řekl jsem těmhle cizím novinářům, že můžou jít, kam chtějí, do vesnic nebo do továren. Přišli by na to, že je všude klid a že se všude pracuje. Řekl jsem jim, že by samozřejmě narazili taky na nespokojené. V první řadě na všechny takové, kteří tu měli nějaký politický post a teď nevědí, co mají se sebou počít. Dále pak existují nespokojení za každého politického systému. Ale už není žádná všeobecná nespokojenost českého národa. Neřekl jsem těm cizím novinářům něco takového, že by nyní všichni Češi byli ze založení Protektorátu radostí celí bez sebe. Tak rychle se problémy evropského společenství také v tomto prostoru vyřešit nedají. Možná to tady bude trvat déle než jinde. To, že jednotlivé české kruhy ještě projevují politický odpor, je jen přirozené. Ale my získáváme stále víc zázemí, a sice ne použitím síly, nýbrž prostřednicvím naší věcné práce.“

„Češi jsou prvním národem, který prožívá začátek pozitivní politiky v Evropě pod vedením mocností osy, v tomto prostoru pod vedením nacionálněsocialistického Německa. Je tu mnoho nového a nezvyklého, obzvlášť pro národ, kterému bylo vládnuto tak, jak to zažili Češi. Ale my stavíme na nezvratné skutečnosti: Tento český národ byl vyvolen k tomu, aby buď společně s Poláky nebo ještě před Poláky přinesl kompletní krvavou daň pro věc Anglie nebo Francie. Před tím jsme Čechy – obrazně řečeno – uchránili v trvalém příměří, které mohlo být uzavřeno před vypuknutím nepřátelských aktů. Ne my jsme chtěli napadnout Čechy, ale Češi chtěli napadnout nás. Místo toho jsme nabídli mírovou ruku cestou vývoje, který plně odpovídal dějinám česko-moravského prostoru, ústavní špičce českého národa dali možnost vyprosit si naši ochranu ještě před tím, než do Evropy přišla velká revoluční válka. To mnohé usnadňuje, ale nemusí to vždycky přispívat k rychlému ujasnění těžkostí. Právě ti, kteří našeptávali českému národu sen o věčném trvání jejich samostatného státu, byli nejméně ochotni vyhovět skutečnosti, k jejíž uznání nebyli donuceni násilím. Získali jsme poznání, že každý Čech, který se svou prací s námi dá dohromady, se o nutnosti začlenění Čechů do německého prostoru přesvědčí spíše než politikové a intelektuálové, kteří právě za dřívější republiky žili bez mnoho práce. Žádný stát nebyl tak přeplněn úředníky jako československá republika. Češi si namlouvali, že na sebe mohou Němce a Slováky upoutat tvrdým regimentem českých úředníků. Máme teď nadbytek neužitečných úředníků. Téměř každá pozice v české správě je čtyřnásobně obsazená. Sestavení rozpočtu je za těchto okolností velmi těžké. Je díky tomu“, pokračoval svobodný pán von Neurath, „docela pochopitelné, když se Češi staví k novému pořádku s obezřetností. My také nic nespěcháváme. Připravujeme se v souladu s velkými plány Vůdce na značně dlouhou lhůtu. Každý Čech musí vědět, jestli se u toho sám chce vyřadit příliš silně zdůrazněnou zdrženlivostí. Tomu, že jednotlivé skupiny stále ještě doufají v obrat proti nám, se můžeme jen usmát. Uděláme všechno, abychom přechod ulehčili. Protahovali jsme zrušení celních hranic tak dlouho, jak bylo možné, abychom udrželi přirozené přechodné problémy co možná nejmenší. Teď už jsme v podstatě dosáhli pořádku v cenách a mzdách, s výjimkou české inteligence. Na venkově je všechno v pořádku, ve velkoměstech to přirozeně trvá o něco déle. Pracujeme pro německý zbrojní průmysl a pro vývoz. Víme, že vliv katolické církve je ještě značně znatelný u bohatých českých rodin a dole v masách. Husitská církev je čistě politickou organizací. Češi vědí, že rozumíme tomu, a obzvláště za války, jak tvrdě zasáhnout, pokud by se to jednoho dne mělo ukázat jako nutné. Klid v Protektorátě ale všeobecně staví na uvážlivosti a pomalu rostoucím lepším poznatku Čechů, ostatně také na jistotě naší pozice a na přirozené moci Velkoněmecké říše.“

Překlad: Lukáš Beer

Dokončení: 27. 3. 2011