pátek 26. října 2012

Versailleský diktát

Předchozí části: Práce a chléb - Chaos politických stran
Lukáš Beer
31. března 1923 postříleli francouzští vojáci v Essenu 15
dělníků, kteří odmítali Francouzům vydat firemní nákladní
automobily.
Nespravedlnost Versailleského diktátu uvádělo 17,6% bývalých voličů NSDAP z roku 1933 jako hlavní motiv svého hlasovacího rozhodnutí v anketě, provedené až s odstupem padesáti let v roce 1983. A dokonce 34,5% těchto lidí uvedlo, že v roce 1938 podporovali NSDAP především z toho důvodu, že nacionálním socialistům se během krátké doby úspěšně podařilo tyto křivdy z Versailles odstranit. Adolf Hitler dosáhl ani ne za pět let svého působení revize Versailleského diktátu, což se 22 předchozím vládám Výmarské republiky za 14 let působení nezdařilo. Německo tak opustilo status poraženého, aniž by padl jediný výstřel, a dosáhlo mezinárodního zrovnoprávnění a uznání jako evropská velmoc.

Téměř každý Němec vnímal územní amputace po roce 1918 a především skutečnost, že Německo bylo samotné označováno za jediného viníka I. světové války, jako urážku a formu diskriminace. Pamětníci v rozhovorech v roce 1983 uváděli, že Versailleský diktát uvalil na Němce nikdy přesně nevyčíslenou sumu kontribucí a že ti pociťovali jako nespravedlivé nejen to, že je tato smlouva připravila o velkou část území, ale navíc také o vlastní suverenitu. V roce 1923 vpadli uprostřed míru Francouzi do Porúří, aby tím mohli vydírat splácení reparací, to bylo obyvatelstvem pociťováno jako další ponížení Německé republiky. Němečtí nacionalisté společně s komunisty nastoupili boj proti okupantům. Francouzi bezbranné obyvatelstvo potlačili koloniálně imperialistickými metodami. Nejkřiklavějším příkladem bylo zastřelení 15 německých dělníků Kruppovy továrny v Essenu dne 31. března 1923, kteří se zdráhali francouzským vojákům vydat k zabavení tovární nákladní vozy. Francouzi si prostě prostříleli cestu mezi neozbrojenými dělníky. V později okupovaném Porýní se civilní obyvatelstvo strachy raději vyhýbalo francouzským důstojníkům z cesty. Mnozí okupaci zažili ještě jako malé děti, které viděly pohybovat se po ulicích arogantní francouzské důstojníky, odhánějící lidi kolem sebe bičíky. V německých okupovaných městech bylo možné vidět Marokánce a Berbery, sloužící ve francouzské armádě. Kdo se včas nevyhnul z cesty jejich jezdeckým jednotkám na koních a neschoval se do okolních domů, riskoval, že bude zraněn. Téměř každý Němec srovnával slovo „Versailles“ pouze se zotročením, bezprávím a s bezbranností.

Je pochopitelné, že nacionálněsocialistická propaganda se setkávala s pochopením širokých mas. Versailles zakazoval Němcům vlastnit těžké zbraně jako tanky, letadla byla sešrotována, zakázána povinná vojenská služba, neexistovalo prakticky žádné zbrojení a německá armáda čítala něco přes sto tisíc vojáků. Adolf Hitler chtěl dosáhnout toho, aby se vojenská síla Německa vyrovnala vojenské síle sousedních zemí. Je třeba si uvědomit, že Anglie, Francie a Belgie byly plně vyzbrojeny. Výmarská republika disponovala asi 115.000 vojáky, což byla početně asi jen čtvrtina bývalého západoněmeckého Bundeswehru v 80. letech (bez NDR a bez bývalých německých území na východě!). Hitlerovi se po roce 1933 podařilo tento počet zpětinásobit a dosáhnout tím rovnováhy s početním stavem francouzské armády. Německý národ chápal a přijal tuto skutečnost jako spravedlivé vyrovnání a zadostiučinění, stejně jako Hitlerem zavedenou vojenskou povinnou službu. Ta měla sekundárně další pozitivní efekt: tím, že nyní byli dvacetiletí muži hromadně odváděni, musely se vyrábět uniformy, musela se stavět kasárna, a ta se zase musela zařizovat uvnitř, vznikalo mnoho dodatečné práce. Tehdejší sympatizanti NSDAP tyto změny v žádném případě nechápali jako přípravu do války, ale vnímali je jako oprávněné znovuobnovení vojenské vážnosti Německa. Nebylo tím dosaženo nic jiného, než vyrovnání s jinými mocnostmi - tedy vlastně něco pro jiné mocnosti samozřejmého.

Když lidé dříve zaslechli slovo „Versailles“, asociovali to s dlouhá léta opakujícími se nekonečnými reparačními požadavky vítězných mocností. Nejeden německý politik Výmarské republiky si vysloužil u lidí přezdívku „Erfüllungspolitiker“, tj. někdo, kdo pouze vychází vstříc požadavkům západních mocností a kdo plnil prakticky jejich rozkazy a přání. Patřil mezi ně i Gustav Stresemann, říšský kancléř v krizovém roce 1923, který dělal vše proto, aby požadavkům bylo vycházeno vstříc. Reparační požadavky se netýkaly pouze válečného materiálu, ale stejně tak i peněz. Poslední reparační plán byl vydán v květnu 1930 a zpětně platil již od září 1929. Podle tohoto Youngova plánu musela Německá říšská banka ročně vyhospodařit 2 miliardy marek a tyto pak odvádět bývalým nepřátelským mocnostem. Na základě toho měly reparační platby pokračovat až do roku 1988. Pro mladé Němce bylo nesnesitelnou představou, že budou muset takřka doživotně platit miliardové dluhy a úroky z dluhů, vyplývajících z 1. světové války. Jeden z pamětníků, bývalých voličů NSDAP, vzpomíná: „Říkali jsme si tenkrát, že nechceme být celoživotně obětními beránky za militaristickou politiku Viléma II. a nechceme věčně platit reparace. Šlo také o národní pocit, který člověk přeci jenom také má, cítili jsme se díky Versailles totiž jako lidé 2. třídy.“ Nejnesnesitelnějším na všem bylo, že Německo muselo podepsat a uznat tvrzení o své jediné vině na vypuknutí 1. světové války. Nacionální socialisté oslovili nacionální cítění lidí, protože Versailleský diktát způsobil nejenom ponížení po sránce hospodářské, ale i politické. Adolf Hitler uměl znovu vzbudit tento potlačovaný národní pocit a hrdost. Lidé viděli ještě před rokem 1933 v nacionálním socialismu pozitivní naději, že ponížní a diskriminace z Versailles bude konečně překonána.

Navrácení Sárska roku 1935 bylo prvním úspěšným revizním krokem. Ve svobodném hlasování a pod mezinárodní kontrolou se více než 90% sárského obyvatelstva přihlásilo k německé vlasti. Byl to první velký zahraničně-politický triumf. Jeden z pamětníků před kamerou vzpomíná, že při vysílání rozhlasové zprávy o návratu Sárska do vlasti měli téměř všichni přítomní lidé slzy v očích. Dne 7. března 1936 vnikají německé jednotky do doposud odmilitarizovaného Porýní, čímž Adolf Hitler definitivně roztrhal Versailleskou smlouvu. Téměř každý pociťoval v té chvíli zadostiučinění a radost z toho, že se Hitlerovi podařilo „zrušit“ Versailleský diktát, aniž by se tomu Anglie nebo Francie bránily. V březnu 1938 se vrací Rakousko do společné německé říše a tím došlo k naplnění starého upřímného přání o sjednocení všech Němců v jednom státě. Žádný s tehdejších německých voličů NSDAP nepovažoval „anšlus“ Rakouska za nějaký krok agrese, nýbrž za naplnění oboustranného přání, existujícího již dávno před nástupu NSDAP k moci.

Příští část – Národní pospolitost