Lukáš Beer
V nedávno vysílaném pořadu Českého rozhlasu, určeném debatě o problematice vydání Hitlerových projevů brněnským vydavatelstvím, vystoupila právní aktivistka Klára Kalibová z organizace In Iustitia a poznamenala: „Pokud třeba víme o vydaných Hitlerových projevech, tak se nebavme pouze o svobodě slova, ale především o hodnotách, na kterých stojí naše republika jako demokratický právní stát, a mezi ně rozhodně patří nerevidovat historii a chovat se slušně a důstojně vůči lidem, kteří přežili 2. světovou válku.“ Z těchto slov bylo možné vycítít mnohem více, než potřebu omezit svobodu slova v souvislosti s vydáním projevů Adolfa Hitlera s úvodními texty. Slyšíme-li aktivistku hovořit o „hodnotách, na kterých stojí naše republika“, zavání to snahou za každou cenu zacementovat „postmasarykovský“ duch prezentace českých národních dějin (nikoliv tedy prezentace českých a moravských dějin, neomezujících se pouze na jedno dvoutřetinové etnikum obývající tento kout střední Evropy). Zatímco v pozdější polistopadové české společnosti je udržován mýtus a kult „jednoho z nejvýznamnějších činů protinacistického odboje vůbec“ v podobě spáchání atentátu na Heydricha, kde mezi hlavní protagonisty udržování této teze patří historik Eduard Stehlík a hobby-historiograf Jaroslav Čvančara.
Se závěry posledně jmenovaného odborníka, zaměřujícího se na období Protektorátu, jsme se mohli důkladně seznámit v souvislosti s loňským trestním stíháním publicisty Jana Šinágla za popírání či zpochybňování „nacistického genocidia“ (zejména během období tzv. heydrichiády). Čvančara, „známý tramp, hudebník, publicista a amatérský nadšenec pro dějiny druhé světové války“, jak jej tituluje publicista a právní znalec Tomáš Pecina, tehdy zpracoval jisté dobrozdání Ústavu pro studium totalitních režimů, které bylo vyhotoveno po trestním oznámení na Šinágla z důvodu údajného bagatelizování „genocidy na českém národě“.
Jaroslav Čvančara je jedním z největších českých pěstitelů kultu kolem Heydrichových atentátníků a svými nesčetnými vystoupeními a díly neúnavně velebí a idealizuje jejich údajný mimořádný přínos v historii českého národa. Odrazilo se to loni v jeho „odborném vyjádření“ pro Policii ČR v případu Jana Šinágla. V této ódě se v patetickém duchu autor vyjadřoval takto: „V historii lidstva existují klíčové postavy dějin, a nemusí to být vždy jen geniální vojenské operace stotisícových armád, Reinhard Heydrich byl jednou z nich. S nadsázkou se někdy říká ,Zmizí člověk, zmizí problém!´". Jakoby Čvančara chtěl těmito slovy říci, že fyzickým odstraněním Reinharda Heydricha byla nenahraditelně zneškodněna klíčová osobnost, jejíž působení nemohl nikdo zastoupit, a že tím byly přivedeny na onen svět snad i Heydrichovy úmysly a plány. Historická fakta však mluví opačnou řečí. Na realizaci Heydrichových úmyslů jeho smrt neměla účinek. Čvančara pak pokračuje o významu atentátu -„Češi a Slováci dokázali, že nejsou pouze těmi, co se snaží pasivně přežít, ze všeho švejkovsky vykličkovat. Atentát na (…) Reinharda Heydricha byl nejvýznamnější akcí čs. zahraničního a domácího odboje za druhé světové války.“ - aby následně převrátil úplně naruby skutečnost, že mezinárodní ohlas získal atentát nikoliv díky samotnému činu, ale díky drastickým „odvetným“ opatřením a represáliím z německé strany, díky vyhlazením Lidic a Ležáků, tedy díky prolité české krvi, se kterou chladnokrevně propagandisticky počítali strůjci atentátu.
V podobném duchu se v dubnu 2013 vyjadřuje i vojenský historik Jan B. Uhlíř ve svém odborném vyjádření o stránkách Náš směr, poskytnutém české policii v souvislosti s trestním stíháním knižního vydání Hitlerových projevů:
Jistěže atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha představoval významnou akci česko-slovenského západního) odboje. „Exilová vláda“ v Londýně takto na sebe upozornila západní spojence (přičemž ovšem ještě větší dojem než sám atentát udělaly následující krvavé represe). Ale i v těchto kruzích se vyskytly pochybnosti, zda tyto kalkulované krvavé oběti za to opravdu stály. Slýchávané konstatování, že prý snad šlo o jeden z „největších činů protinacistického odboje v Evropě“, je očividně nesmysl a jen usvědčuje z velkohubosti ty, kteří sahají k tak neuváženým srovnáním. Uhlířův názor, zprostředkovaný české policii v úmyslu znemožňovat jiný než tradovaný pohled státem financovaných pražských historiků, se jednoduše řídí principem „přání bylo otcem myšlenky“. Za jiných okolností bych pana Uhlíře požádal o doložení jeho dovolávání se „evropských historiků“, kteří by takto měli atentát na Heydricha hodnotit, a s velkým napětím bych očekával konkrétní odpověď...
Uhlíř postrádá na našem projektu „sebemenší snahu o objektivitu“ - ale tu nesplňují ani prezentační stránky Vojenského historického ústavu. Úkolem našeho projektu není po stotisícáté opakovat nejširší veřejnosti známé skutečnosti (vraždění v Lidicích atd.), nýbrž je doplňovat popř. revidovat zpravodajstvím o historických skutečnostech, které jsou opomíjeny, přehlíženy a široké veřejnosti zamlčovány či vůbec jednoduše neznámé. Role Našeho směru je tedy takřka oponentní popř. korigující. Kromě toho odsouzení uplatnění kolektivní viny v případě Lidic a Ležáků se na stránkách Našeho směru věnovalo už několikrát prostor, zatímco kritiku uplatnění kolektivní viny v případě vraždění, vyvlastnění a vyhnání „tzv. sudetských Němců“ na stránkách Vojenského historického ústavu nenalezneme.
Ponechejme na čtenáři, co je ostudnejší - záměrná lež nebo šlendriánsky odvedená práce odborného vyjádření, štědře odměněná z peněz daňových poplatníků? Jak si lze vysvětlit tvrzení Jana B. Uhlíře, že „náhled Našeho směru na problematiku odsunu - jako celku - je identický s interpretací současného sudetoněmeckého hnutí: dějiny vlastně začínají až tzv. divokým odsunem a zvěrstvy páchanými českým obyvatelstvem na nevinných německých dětech, ženách a starcích, které neměl kdo bránit, neboť muži buď padli, anebo byli ve spojeneckém zajetí“?
To je samozřejmě naprostý nesmysl - spíše se mi pozdává, že Uhlíř pouze bez zpětného ověření a bez studia článků otiskovaných na Našem směru jadnoduše a automaticky opapouškoval absolutní hloupost, rozšiřovanou šovinistickými kruhy, předstírajícími zastávání se českých národních zájmů. Opak je pravdou - Uhlířem citované současné „sudetoněmecké hnutí“ podotýká více než důrazně na to, že samotným událostem let 1938 a 1945 předcházely již události po skončení První světové války, masakrování civilního obyvatelstva za první československé republiky (březen 1919) a čechizační snahy pražské vlády v tomto období. Je to zcela naopak - pro Jana B. Uhlíře „dějiny vlastně začínají“ až rokem 1938. Vrcholem je už jen Uhlířův dovětek o mužích ve spojeneckém zajetí - kde takovou stupiditu vyčetl, je mi záhadou - a že jí navíc podsouvá intencím současného „sudetoněmeckého hnutí“, ponechejme opět bez komentáře. (A ZDE je jeden příklad za všechny o tom, že pro Náš směr rozhodně nezačínají dějiny až „divokým odsunem“ v roce 1945.)
Co se týče polemiky ohledně používání vhodných označení pro vrahy českých četníků z Přibyslavi, kde na podzim roku 1944 došlo k jejich popravě „partyzány“ popř. „bandity“...
... odkažme se pouze na tehdejší, před 4 roky publikovaný text, na který se Uhlíř ve vyjádření odvolává.
Další sklon Jana B. Uhlíře k manipulaci ve svém vyjádření o obsahu stránek Náš směr je patrný i v závěrečné pasáži jeho textu:
Článek s nadpisem „Žili jsme si lépe než ostatní národové v Evropě“ je přetištěním dobového textu, který byl původně publikován koncem války, a není tedy nikoliv vlastním textem a hodnocením, jak se Uhlíř pokouší policejnímu orgánu sugerovat. Vzápětí Uhlíř použije tuto metodu znovu, když uvádí, že se na stránkách „objevuje tvrzení, že Češi a Němci se v rámci Třetí říše lišili pouze jazykem“. V rozporu s tvrzením tohoto historika se v tomto článku nic takového nekonstatovalo, nýbrž předmětem tohoto pojednání byl metodický materiál jednoho z významných funkcionářů Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, který se zabýval možnostmi oslovit národní cítění české mládeže organizované v kuratoriu ve smyslu výchovy k tzv. proříšskému nacionálnímu cítění. A tento text byl pak předložen německým kruhům, které tyto myšlenky doporučovaly mezi Čechy šířit. Tedy opětovná zlovolná dezinterpretace za strany „posuzujícího“ historika.
A na závěr se pokusme položit si otázku: Je vůbec přípustné, aby očividně zaujatý historik tematizoval v odborném vyjádření, vypracovaném pro účely trestního stíhání, polemiku vztahující se na vhodnou terminologii ohledně „odsunu“ či „vyhánění“ německého obyvatelstva z ČSR po roce 1945? Rozhodně jsem nikdy nezastával názor, že vyhánění sudetoněmeckého obyvatelstva je snad jediným hlavním zločinem proti lidskosti spáchaným za 2. světové války, jak historik Uhlíř ve svém textu policii podsouvá. Ale koneckonců i jeho vlastní hodnotíci závěry vypovídají o tom, že je třeba o těchto událostech nadále informovat a přinášet o nich méně známé poznatky.
Upozornění: Samostatný zpětný rozbor odborného vyjádření Jana B. Uhlíře k publikaci „Adolf Hitler. Projevy“ bude na tomto místě ještě následovat.
