Po obsazení demilitarizovaného Porýní Německem v březnu 1936 řekl československému vyslanci v Paříži Štefanu Osuskému jeho jugoslávský kolega Božidar Purić: „Když Francie a Anglie pro sebe na Rýně nic neudělaly, bylo by bláhové domnívati se, že něco udělají pro někoho ve střední Evropě."
Britský premiér Neville Chamberlain se 10. 5. 1936 vyjadřuje v rozhovoru s americkými novináři, že Československo je v dnešní podobě neudržitelný státní útvar a že nejlepším řešením by bylo postoupení německých pohraničních oblastí.
Britský vyslanec v Paříži George Clerk vyjádřil svému československému kolegovi Osuskému obavu: „Kdyby Německo obsadilo německé kraje Čech… anglická veřejnost (by) jednoduše řekla, že koneckonců Hitler jde jen osvobozovat Čechoslováky pronásledované Němce." Goebbels v létě 1936 řekl, že ve střední a východní Evropě už pouze ČSR nechce uznat vedoucí roli říše. Bude-li „pokračovat v útisku Němců a ve své bolševické politice – pak dovede Německo najít prostředky, aby Československo donutilo".
Počátkem roku 1937 oznámil Hitler armádnímu velení, že se rozhodl postupovat vůči Rakousku a ČSR z mocenských pozic. 23. 3. 1937 sděluje ministr zahraničí Konstantin von Neurath Vojtěchu Mastnému, že je vyloučen podpis „paktu o neútočení nebo garančního paktu, dokud pražská vláda nepřeruší své spojení s Ruskem a dokud nenastane zásadní změna v zacházení se sudetskými Němci".
Hitler poprvé vyslovil svůj úmysl napadnout Československo (a připojit Rakousko) 5. 11. 1937 a to při vhodné mezinárodní situaci v časovém horizontu let 1943–1945. Německý generální štáb pojal přepadení Československa do svých strategických plánů o další měsíc později, 7. 12. 1937, takto: „Válečným cílem operace Grün je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši“.
Lord Robert Gilbert Vansittart, britský stálý státní podtajemník pro zahraniční věci, ve svém rozhovoru s Konradem Henleinem v říjnu 1937 prohlašuje, že „Britové se zasadí za rozsáhlou autonomii Sudetoněmců v rámci Československa, pokud se uskuteční bez ozbrojené pomoci Hitlera“.
Na podzim 1937 začal ve Velké Británii převažovat názor, že hlavním, ne-li jediným důvodem československých těžkostí ve vztahu k Třetí říši je „Benešova tvrdohlavost a malá myšlenková pružnost v řešení sudetoněmecké otázky“ [The Times, 29. 11. 1937]. Československo se v důsledku krize mezi Berlínem a Prahou ohledně Sudet a Benešových diplomatických aktivit vůči Moskvě stalo pro Západ jednoduše přítěží.
V listopadu 1937 sdělil britský vyslanec Nevile Arthur Henderson v Berlíně československému vyslanci tamtéž, Vojtěchu Mastnému, že existuje pouze jediný způsob, jak zachovat mír v Evropě, a to sjednocení Velké Británie, Francie, Německa, Itálie a izolace SSSR. Hlavní překážkou míru je francouzsko-československo-sovětský pakt. Češi jsou „stejně paličatí jako Srbové na počátku první světové války a Praha se jednoduše bude muset vzdát své orientace na Francii a SSSR“.
24. 3. 1938 sdělil britský vyslanec v Praze Basil Newton ministru zahraničí Kamilu Kroftovi, že „pro Velkou Británii není pokračování existence samostatného Československa nijak zavazující.“
28. 3. 1938 vykonává nový francouzský ministerský předseda Édouard Dalladier státní návštěvu v Londýně a od Nevilla Chamberlaina se dovídá: „Nikdy anglický lid, tím méně dominia, nezačnou válku, aby zabránili národům střední Evropy projevit v plebiscitu svou vůli.“
28. 4. 1938 hlásil z Londýna československý vyslanec Jan Masaryk ministerstvu zahraničí, že britský ministr války Isaac Hore-Berisha ten den sdělil vysokým zástupcům USA svůj názor na zahraniční politickou situaci. O Československu se vyjádřil, že „nic neochrání ČSR před německou nadvládou, které se dosáhne možná i bez přímé invaze“ a dodal, že „osud Československa je zpečetěn“.
„Situace v Československu je po připojení Rakouska zcela beznadějná. Jediné, v co můžeme ještě doufat, je, že rozpuštění ČSR proběhne bez krveprolití a Anglie a Francie budou moci zachovat tvář." Tak odhadoval americký vyslanec ve Francii William C. Bullitt již počátkem května 1938 situaci, již tlumočil prezidentovi Rooseveltovi.
14. 5. 1938 se vyslovuje Neville Chamberlain v rozhovoru pro New York Times pro připojení sudetoněmeckých území k Německu.
22. 5. 1938 sděloval vyslanec USA v Paříži William Bullitt Franklinu D. Rooseveltovi, že československá mobilizace „musí být pojímána coby podněcování k evropské válce, které může mít pouze jediný možný výsledek – nastolení bolševismu na celém kontinentě“.
Polský filozof a diplomat hrabě Wacław Grzybowski prohlásil 26. 5. 1938 před svým francouzským kolegou Robertem Coulondrem: „Chtít zachránit Československo je blud. Dříve nebo později se zhroutí jako domeček z karet“.
18. 6. 1938 udílí Hitler pokyny německým ozbrojeným silám takto: „Blízkým cílem v popředí mých politických úmyslů je z mého svobodného rozhodnutí řešení české otázky. Jsem rozhodnut využít od 1. 10. 1938 každou výhodnou politickou příležitost k uskutečnění tohoto cíle. Rozhoduji se pro akci proti Československu pouze proto, že jsem jako při obsazování demilitarizovaného Porýní a vpochodování do Rakouska pevně přesvědčen, že Francie se nedá na pochod a tím nezasáhne ani Anglie“. O tomto Hitlerově rozhodnutí se v ČSR nedověděli ani československá vláda, ani Henlein nebo SdP. Vycházeli pouze z Hitlerova varování, že „k zájmu Německé říše též patří chránit práva soukmenovců v zahraničí, když nejsou s to tak sami učinit“.
Britský deník The Times otiskl 14. 7. názor, že sudetští Němci by měli dostat možnost rozhodnout o své budoucnosti sami.
Francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet předal 17. 7. 1938 dokument pro československou vládu, která se podle něj musí zbavit „iluzorních představ“. V případě války zůstane Jugoslávie stejně jako USA neutrální, Rumunsko a Polsko nepřipustí průchod sovětské pomoci do ČSR, Francie musí mít jistotu britské ozbrojené podpory, jenže Britové mohou navrhnout arbitrážní řešení otázky Němců v Československu, čímž by rozhodnutí přešlo do třetích rukou. Bonnet řekl československému vyslanci ve Francii Štefanu Osuskému otevřeně: „Francie nepovede válku kvůli Sudetám. Na veřejnosti samozřejmě potvrzujeme naši solidaritu, jak si to přeje československá vláda… aby dosáhla čestného mírového řešení.“ V zájmu přijatelného řešení sporu bude francouzský kabinet nadále veřejně připomínat spojenectví s ČSR, „československá vláda musí mít ale pevně na paměti, že Francie, stejně jako Anglie, do války nepůjde“.
Oficiální polský názor na Československo sděluje polský vyslanec v Paříži hrabě Juliusz Lukasiewicz francouzskému ministru zahraničí Georgesi Bonnetovi: „Československo, svévolná složenina četných vzájemně krajně znepřátelených menšin, je země odsouzená k smrti. Přes to všechno je bránit je těžký omyl Francie a Velké Británie“.
Runciman jako první věc po příjezdu do ČSR donutil československou vládu, aby místo pokryteckých ústupků (tzv. I., II. plán) předložila československým Němcům vážný usmiřovací plán. Ale na nějaký konstruktivní návrh nebyli Češi vůbec připraveni. Zavládla proto málem panika, ale tehdejší Benešův tajemník Prokop Drtina sáhl pohotově po memorandu německých sociálních demokratů Runcimanovi a v podstatě jejich požadavky opsal (poměrné zastoupení ve veřejné službě, novelizace jazykového zákona, miliardová půjčka pro oblasti postižené krizí, rovnoprávnost národností, vytvoření žup s rozsáhlými kompetencemi, z nichž alespoň tři měly být čistě německé). I tento návrh, označovaný jako III. plán, shledala Runcimanova mise jako nedostatečný. 18. 8. se Henlein na schůzce s Runcimanem vyslovuje pro autonomii v rámci ČSR.
31. 8. 1938 jednali zástupci generálního štábu maďarské armády v Berlíně, kde se konstatovalo následující:
(1) Německo napadne ČSR mezi 15. 9. a 15. 10. 1938.
(2) Maďarsko se k útoku připojí.
(3) Jeho přesný začátek závisí na tom, co Francie, Velká Británie a Malá dohoda mezitím podniknou. (4) Válečným cílem Německa jsou Malé Karpaty.
(5) Realizace operace je zajištěna zejména převahou německé Luftwaffe, která je podle německé výpovědi silnější než letectvo Francie, Velké Británie a Belgie dohromady.
(6) Podle německého názoru Francie a Velká Británie nezasáhnou, Jugoslávie také ne.
(7) O společných vojenských operacích nebylo jednáno. Šéf maďarského generálního štábu si během tohoto jednání vyžádal, aby německé letectvo vytvořilo záminku pro válku s Československem tím, že svrhne po zabrání prvních letišť v ČSR bomby československé výroby na maďarské území. Okamžik bombardování určí Maďarsko.
Britský vyslanec Basil Newton navštívil 31. 8. (podle jiných zdrojů až 2. 9.) Beneše, aby mu oznámil, že dojde-li k válce, bude Československo poraženo a rozbito (podle jiných zdrojů že bude nevyhnutelně po dlouhou dobu okupováno Německem) a že silně pochybuje, že po skončení nepřátelství bude země obnovena (podle jiných zdrojů: „ať bude výsledek jakkoli příznivý, lze pochybovat o tom, že by Československo bylo obnoveno v současném tvaru“).
Beneš na návrh Runcimana převzal 4. 9. 1938 všech osm bodů z karlovarského programu SdP do tzv. IV. plánu s jedinou výhradou, že mezinárodní závazky ČSR zůstanou nedotčeny.
Winston Churchill píše 7. 9. 1938 v The Times, že „nejlepší východisko ze situace by bylo předání Sudet Německu Českosloslovenskem“. To mu ale nebránilo, aby 16. 10. 1938 v rozhlasovém projevu k americkým posluchačům neprohlašoval, že ČSR „byla vzorový demokratický stát ve střední Evropě, země, ve které se s menšinami jednalo lépe než kdekoliv jinde. Byla nechána na holičkách, zničena a spolknuta“.
Do věci se zapojil i Benito Mussolini, který 15. 9. v listu Popolo d’Italia zveřejnil svůj dopis Walterovi Runcimanovi se slovy: „Inkoustem stanovené hranice mohou být inkoustem přepsány. Něco jiného je, kdyby byly taženy rukou Boží nebo lidskou krví.“ Ve svém projevu v Terstu 18. 9. požadoval Mussolini pro všechny národnosti v Československu, které si toho přejí, vypsání plebiscitu. Beneš sdělil francouzskému vyslanci Victoru de Lacroix v Praze, že plebiscit je nepřijatelný, protože by se pak lidové hlasování muselo povolit také Slovákům a Rusínům. 21. 9. pak duce řekl: „Jestliže se dnes Československo nalézá v tom, co lze nazvat ‚delikátní situace‘, je to proto, že bylo – ano, už je možno říkat – bylo, a já vám to povím přímo: nikoli pouze Československem, nýbrž Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem.“
19. 9. se sešli zástupci britské a francouzské vlády, aby projednali výsledek tohoto jednání. Protože Chamberlain věděl, jak se Češi zdráhají odevzdat území Německu na základě plebiscitu, neb se obávají, že by ostatní národnosti ve státě mohly chtít totéž, navrhl přímé odstoupení území. Zástupci obou vlád se pak dohodli, (1) že pro zachování míru a zabezpečení životních zájmů Československa je nutné odstoupit sudetoněmecká území říši, (2) což se může učinit buď přímo, nebo podle výsledku plebiscitu, přičemž se upřednostňuje přímé odstoupení. (3) Odstoupit se mají území s více než 50 % německého obyvatelstva. Vedení hranic vynucené okolnostmi může být místy odlišné, o čemž rozhodne mezinárodní sbor, v němž ČSR bude mít své zástupce (4) Mezinárodní sbor může být pověřen otázkou výměny obyvatelstva na základě opčního práva. (5) Jestliže československá vláda přijme tato opatření, má právo žádat garanci bezpečnosti státu v budoucnosti. (6) Vláda Jeho Veličenstva je ochotna garantovat hranice československého státu proti nevyprovokované agresi za podmínky, že ona garance nastoupí za všechny vzájemné smlouvy vojenského charakteru uzavřené ČSR. (7) Obě vlády uznávají oběť československé vlády pro světový mír.
Požadavek postoupení území Německu byl týž den, 19. 9., předložen československé vládě Francií a Velkou Británií formou stejných diplomatických nót a byl Československem odmítnut s poukazem na platnou arbitrážní dohodu mezi ČSR a Německem.
Následovala společná francouzsko-britská demarše, kterou doručili oba vyslanci Benešovi 21. 9. 1938 ve dvě hodiny ráno, že nebezpečí války mohou odstranit pouze co nejrychlejší územní ústupky a že v případě odmítnutí se Velká Británie nepostaví na stranu Francie a Francie nezasáhne. Hodžova vláda v 9 h ráno postoupení území Německu s více než 50 % německých obyvatel přijala a demitovala.
Fritz Gause to celé lapidárně shrnul: „Sjednocení Němců v Československu nebylo následkem pouze uchopení Hitlerem moci v roce 1933, nýbrž stejně tak následkem chování Čechů a záviselo na vnitrostátním vývoji. Proto bylo jejich snažení po autonomii upřímné a Československo si situaci v roce 1938 způsobilo samo tím, že všechny (sudeto)německé návrhy na dohodu odmítlo“.
Tento text vyšel původně na blogu autora a byl zde převzat s jeho laskavým souhlasem.
