neděle 24. srpna 2014

Mé zážitky z nucené práce v uhelných dolech

Maximilian Elsner 
Důl Hubert - Stachanov v Ostravě-Hrušově. Zde musel pat-
náctiletý Max tvrdě pracovat v uhelných dolech 15 měsíců
pouze proto, že je Němec. Foto: Hornictví.info
Max Elsner z Malé Morávky (Klein Mohrau) v následujícím článku líčí své zážitky z doby po Druhé světové válce, kdy musel v rozmezí let 1945/46 jako mladík vykonávat nucené práce v jednom českém uhelném dolu. Čeho se měly dopustit děti, když jako patnáctileté a šestnáctileté byly zavlečeny jako nucené pracovní síly do uhelných dolů, aby tam vykonávaly těžké a nebezpečné práce, které se jinak obvykle vyžadují pouze po dospělých mužích?

Těmito řádky začínám své líčení o útrapách v období nucených prací od června 1945 do září 1946 v uhelných dolech v Hubertově šachtě v Moravské Ostravě. Jmenuji se Maximilian Elsner a narodil jsem se 10. března 1930 v Malé Morávce na úpatí Hrubého Jeseníku. Navštěvoval jsem pět tříd obecné školy v Malé Morávce a poté chlapeckou základní školu v Bruntálu. Byli jsme sice chudou, ale šťastně žijící devítičlennou rodinou. Můj otec byl jako poslední z naší vesnice oveden na frontu k armádě a zemřel 12. prosince 1945 v ruském zajetí a byl zakopán východně od Berlína v jednom masovém hrobě. Toto místo se mé sestře Hedi podařilo po převratu vypátrat.

Dne 8. května 1945, v den kapitulace, do naší vesnice přišli Rusové. Oslavovali vítězství nad Hitlerovým Německem. Přišly velmi zlé dny a týdny pro místní obyvatelstvo, zejména to platilo pro dívky a ženy. Po odchodu Rusů pak převzali Češi dozor nad vesnicí. V polovině června jsem obdržel výzvu, abych se s pracovním oděvem a proviantem na dobu tří dní dostavil na nádraží k pracovnímu nasazení. Dostavilo se celkem devět lidí – dva muži (Rudolf Hanke a můj strýc Karl Rotter) a sedm mladistvých (Rudolf Jauernig, Peter Müller, Rudolf Herfert, Ernst Schilder, Rudolf Grimm, Heinz Ryborz a já, Max Elsner). Cesta se začala v otevřeném nákladním vagónu, aniž bychom byli infomováni, kam jsme byli vypraveni. Následující ráno jsme dorazili do Moravské Ostravy. Při pohledu na těžební věže, tyčící se do oblohy, nás popadl úžas. Copak tu budeme pracovat jako horníci v dolech?

V nádražní budově jsme byli přijati ozbrojenými muži a dopraveni jako zajatci do staršího lágru za hranicemi města, postaveného z boud. Boudy byly oploceny dvoumetrovým ostnatým plotem. Od tohoto okamžiku jsme byli ve dne v noci hlídáni. Dvakrát denně se konal nástup na apel s odpočítáváním. Jako první práci jsme dostali za úkol opravit plot tak, aby nikdo nemohl odsud uniknout, a nad něj jsme museli ještě upevnit další ostnatý plot navíc. Nyní bylo na řadě zařizování obydlí. Postele, skříňky, matrace a deky vyly vesměs staré věci. V rámci možností jsme se jakž takž zabydleli. Všichni měli v místnosti místo. Uprostřed místnosti se nacházela kamna a stůl s lavicemi. To mělo tedy na patnáct měsíců zůstat místem našeho pobytu. Bylo nám řečeno, že těžit uhlí budeme muset pouze pod zemí, což pro nás bylo nepředstavitelné. Z hygienických důvodů jsme si navzájem museli ostřihat vlasy. Nejdříve nůžkami a poté ručním stříhacím strojkem úplně na krátko, skoro dohola. To se opakovalo vždy po šesti týdnech.

Deportace a nucené práce německého obyva-
telstva okresu Stříbro podrobně zpracoval ve své knize
Reinhard Schmutzer. Studie je k dostání v e-shopu nakla-
datelství guidemedia.etc nyní se 40%ní slevou.
Život v boudě plné štěnic

Sanitární zařízení bylo otřesné. V mycí boudě stály dvě dlouhé rýhy z plechu pro tekoucí vodu a nad ní kohoutky se studenou vodou. Tady jsme museli prát i své spodní prádlo. Záchody se skládaly z takzvaného „hromového trámu“, který byl trochu oddělen stěnou z prken. Tam byla vyhloubena velká jáma a nad ní umístěn trám. V zimě to byla docela chladná záležitost. Jáma a to, co bylo v ní, se pravidelně překrývala vrstvou vápna. Několi dní po nastěhování do boudy jsme objevili dost zlou věc, totiž štěnice v štěrbinách, dutinách a v matracích. Celý tábor byl zamořen a častěji prováděné zplynování sotva pomáhalo. Mě štěnice vlastně nechávaly na pokoji, ovšem jiným kolegům z místnosti činily velké potíže. Každé ráno se probouzet celý pokousaný a k tomu ten zápach! Tábor se skládal z několika boud, ve kterých se taktéž nacházeli vězni. Nikdo se nesměl kontaktovat s ostatními lidmi z tábora, bylo to přísně zakázáno. Proto také nemohu říci, zda všichni lidé z tábora museli také pracovat v dolech.

Během prvních šesti měsíců naši rodinní příslušníci doma nevědeli, kde jsme. Až krátce před Vánocemi jsme dostali povolení k posílání korespondenčních lístků do svých domovů (dopisy byly zakázány). Stejně tak jsme směli dostávat pouze korespondenční lístky.

Hodně práce, málo jídla

Stravování bylo našim největším problémem. Jídlo bylo špatné a bylo ho příliš málo. Ráno se podávala černá káva (ovšem žádná zrnková káva) a k tomu půlka malého chleba. Část toho chleba jsem si rozdrobil do té černé bryndy a zbytek jsem si bral do dolu. Oběd byl v plechové misce ranní šichtě podáván po návratu z šachty mezi 14. a 15. hodinou. Většinu dní v týdnu jsme dostávali „ostnatý plot“ – to byla sušená zelenina, především mrkev s trochou brambor. Když se člověk na jídlo podíval pozorněji, našel v něm mrtvé červy. Můj strýc Karl Rotter byl díky své silné tělesné konstituci stále hladový. Velmi často jsem mu z mé porce přenechával větší část, protože jsem to žrádlo dokázal polykat jen s odporem. Ostatní dny byly zase brambory s majoránkovou omáčkou. Zda jsme někdy vůbec dostali trochu salámu nebo masa nebo pomazánky na chléb, to už nevím. Odpolední směna dostávala obědy ve 13 hodin. Poté se šlo do práce v šachtě. Při návratu okolo 22. hodiny se vydávalo trochu řídké polévky. Denně jsme dostávali tři cigarety. Já jsem si je sbíral a pak se pokoušel je vyměnit u strážníků za trochu chleba. Partnera na výměnu zboží si ale člověk musel vybírat velmi opatrně, protože když narazil na toho nesprávného, tak byl problém.

Výplata byla jen výsměchem

Každý měsíc jsme dostávali výplatní lístek. Ten papír si pro nás ale mohli ušetřit. Výplata byla spočítána tak, že po odečtení nákladů nic už nezbylo. Odečítalo se za stravu, pracovní oděv, prací prostředek a dokonce za mizerné ubytování a za ostrahu. Nejeden měsíc se musely mínusové částky převádět na měsíc následující. Denní cesta k šachtě, za dozoru, trvala 45 minut a protože vedla přes polní cesty a vedlejší silnice, byla při chůzi v dřevácích velmi náročná. Především v zimě, když byl led a sníh a v našem soukromém tenkém oděvu. Návrat po vykonané namáhavé práci byl ještě mnohem horší. Únavou jsme se spíše zmítali než šli.

Z prvního sjezdu do šachty jsem měl velký strach. Tento pocit strachu mne doprovázel celou dobu. Neopouštělo mě pomyšlení, že bych mohl eventuálně zde v šachtě přijít o svůj mladý život. Na naše pracovní místo pod zemí jsme po sjezdu do šachty dostávali asi po půlhodinové pěší tůře. Byla to vždy šestá štola ve hloubce 1100 metrů. Nám Němcům byly přidělovány ty nejnižší lože na dobývání uhlí s výškou 70 až 100 centimetrů, takže jsme mohli pracovat pouze v kleče nebo v leže s desetikilovou sbíječkou, a sice celých osm hodin. Nezvyklá činnost pro mé ještě dětské ruce, nezvyklé na těžkou práci. Za bezpečnost a stavění podpěr jsme byli po krátkém zaučení zodpovědni my sami.

Jednoho dne v květnu jsem byl volán ke hlavní stráži. Na druhé straně velké brány stála má sestra Herta. Byla to velmi dojemná chvíle. Nesměli jsme se navzájem dotknout. Malý balíček, který měla s sebou, mi byl vydán po kontrole strážníkem. Obsahoval prádlo a oblečení. Setkání trvalo pouze deset minut, protože pak jsem se musel vrátit zpátky. Přísné předpisy se později o něco polevily. Jednoho dne dostal Rudi Hanke z domova malý balíček s trochou krup a s kouskem uzeného masa. Na kamnech jsme si z toho v nádobí na vaření připravili jídlo. Každý si mohl lžičkou popořadě vzít, dokud už nic nezbylo.

V srpnu k nám pronikla zpráva, že se blíží den našeho propuštění. Důvodem byla skutečnost, že začalo vyhánění našich rodin z vlasti. Začátkem září 1946 jsem byl společně s Rudolfem Jauernigem puštěn na svobodu. Propouštěcí lístek sloužil zároveň jako jízdenka vlakem z Moravské Ostravy do Bruntálu. Odtud jsme museli pěšky jít do Malé Morávky a dorazili domů až v noci. (Vzdálenost ca 18 kilometrů – pozn. překl.) Má matka a mí sourozenci mě hned nepoznali, vystříhaného do hola, vyhublého a špinavého od uhlí. A to všechno za co?

Dne 18. září 1946 se společně s mou rodinou pokračovalo transportem číslo 28 v nákladním vagónu z Bruntálu přes Prahu, Plzeň a hraniční přechod Furth im Walde do Bavorska do nejisté budoucnosti.

Nebylo pro mne snadné psát tyto řádky, protože jsem se musel vracet k událostem, které mne před 69 lety těžce postihly. Tento příspěvek ale má zároveň mladé generaci ukázat, co dnešní takzvaní „staří“ museli snášet po konci války. Končím mé vzpomínky hornickým pozdravem „Zdařbůh!“.

Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 7. srpna 2014.