úterý 14. října 2014

Ještě něco k posledním volbám

Václav Junek 
Až budete číst tyto řádky, bude tomu s největší pravděpodobností už nějakých pár dní po akci, kterou jejich název nabízí. Takže Vás přirozeně napadne proč že se zdržuji něčím, co už nenávratně uplynulo. Jenomže to bude další z Vašich omylů, protože ve skutečnosti žijete právě teď ve světě a za podmínek, které také tyto poslední komunální a senátní volby přinesly a nastolily.

Vynechám nyní snadno prezentovatelný exkurs do historického vývoje „demokratických“ voleb všude jinde a stejně tak se nebudu ptát jak je možné, že lecjaký parazit, absolvent zvláštní školy a vysokoškolský profesor mají automaticky a ze zákona stejná hlasovací práva. Tak už to prostě je a alespoň prozatím se s touto chybou dá těžko cokoli kloudného dělat. Přitom je tomu tak zdaleka ne jen u nás, nýbrž v prakticky celém světě, který sám sebe s tak nezdolnou pýchou označuje za civilizovaný. Budu se totiž nadále věnovat jiným, přesto však ještě mnohem důležitějším specifikům voleb v České republice.

Letos, v rámci tohoto – jak se tak rádo říká – „supervolebního roku“, jsme měli příležitost jít k nejrůznějším volbám dokonce několikrát. A třebaže konkrétním předmětem volby bylo vždy cosi jiného, všechny dohromady měly společných hned několik základních znaků.

Vedle již naznačeného problému nestejné způsobilosti k volebnímu úkonu především absenci skutečného důvodu jít volit. Což je celkem srozumitelně dokumentováno tristním absolutním počtem aktivních voličů a stejně tak celkovou atmosférou těchto voleb. Přitom se ještě vrátím k tomu, proč byl počet voličů právě při těch volbách, od nichž zatím zrovna moc vody neuteklo, ještě ke všemu údajně nejnižší.

Neblahý Masaryk dal v roce 1918 svému československému homunkulovi do vínku paradoxní výrok, podle kterého je stát stejně silný jako ideály, na kterých stojí. Rozhodně sice netvrdím, že by Masarykova dávná idea československého státu neměla ve své době dostatek zastánců a pro ni nadšených statisíců. Jestli ne milionů. Přesto velmi dobře víme, jak to celkem rychle a navíc neodvratně a zákonitě s První republikou dopadlo.

Po krátkém intermezzu z let 1945 až 1948, kdy žilo české voličstvo stále ještě v zajetí ošidného pozitivního dojmu ze způsobu zakončení Druhé světové Války, následovalo celých jedenačtyřicet let, během kterých k bolševickým volebním urnám mohly s ideály a se skutečným svatým zápalem přistupovat už opravdu jen lidé vyšinutí, duševně labilní, kariérističtí podvodníci či ti, pro které dodržování sebezáchovného hesla mám ženu a dvě děti bylo přirozeným existenčním imperativem. Takže se důvodně zdálo, že první „svobodné volby“ budou po roce 1989 po dlouhé době první šancí národa, aby vyjádřil svá skutečná duchovní, anebo – chcete-li – ideová přání. Ani tehdy tomu tak ale nebylo.

Z dnešního dějinného nadhledu je možné tvrdit, že kdyby voliči té doby znali skutečné cíle těch, které volí, tyto „svobodné“ volby dopadly už tehdy zásadně jinak. V každém případě byl jejich výsledek petrifikací startovního bloku pro něco, co si (dejme tomu) dobrých sedmdesát procent voličů nadále nepřálo a čemu pak už šlo sotva zabránit.

Omluva pro to je – například v poohlédnutí k příměru z roku 1946: tehdy také (alespoň v českých zemích) vyhráli volby komunisté, které si prostý volič spojoval jak s hrdinnou Rudou armádou, tak se světlými zítřky, které mu tak úporně nalhávali. Načež zde v roce 1990 bylo naopak velmi málo těch obezřetných, kteří opovrhli dost lacinou možností jen tak splout s celkem očekávatelným mohutným proudem antikomunismu. Anebo se prostě báli něco takového podstoupit, viz třeba „jednohlasou“ volbu prezidenta Havla už koncem prosince 1989. V každém případě opakuji, že vesměs staronový státní aparát, který z oněch tak nahlas proklamovaných svobodných voleb vzešel, měl dík tehdejší ideové vybavenosti svých voličů v rukou jedinečný argument doslova pro všechno, co následovalo nejen bezprostředně, ale i později. Načež tomu bylo jako už tolikrát: nadávat sice tentokrát ex post šlo, dokonce naprosto svobodně, ale zvrátit výsledky této v každém případě dobrovolné, i když zmanipulované volby nadále nikoli.

Pětadvacet tomu následujících let, během kterých vzalo dávné Československo dobrovolně za své, uteklo jako voda. Země se (rovněž z vlastní vůle) k tomu navíc nechala integrovat do hned několika důležitějších nadnárodních a strategických celků a především se u moci usadili ti, kteří ji celou tu relativně dlouhou dobu také vykonávali. Zdůrazňovat, že se tak zase stalo vždy demokratickou cestou, myslím, netřeba. Přitom poslední letošní, tzv. komunální a senátní, jsou zjevným pokračováním a současně přímo jedinečnou ilustrací snad všeho, o čem jsem se zde zatím zmínil.

K tomu, abych tento svůj výrok podpořil, ovšem bohatě stačí jen dvě věci: promítnout si literu i obsah doslova použitých současných volebních programů a zamyslet se nad sice olbřímí, nicméně především panoptikální sestavou těch, kteří byli ve dnech 10. a 11. října 2014 v tak enormním počtu voleni.

Není však nyní od věci znovu se ještě jednou vrátit k již zde jednou citovanému TGM a především k jím vyslovenému vztahu síly státu a jeho ideje. Protože málo co jiného dokumentuje faktické kvality či spíš nekvality a nedostatky současného státu lépe a zřetelněji.

Tzv. Česká republika nikdy nebyla vysněným cílem jejích obyvatel. Jen málokterý z nás si něco takového osobně i navenek přál a tak nemůže být divu, že je tento státní útvar přijímána spíš jen jako jakési nutné zlo. Jako kompromis či jako daný fakt. Anebo jako něco, co zde sice je, ale nikdo vlastně neví proč přesně.

Příslušný státní svátek není ani vítán, ani slaven, a obvykle vyšumí jako pouhý den volna, jeden z mnohých. Svým způsobem podvodně získaná státní vlajka rozhodně není přijatým svatým symbolem a po něčem, co bylo možné nazvat státní ideou, není nejmenší stopy. Už teď sice slyším ty, co mne budou pro tato slova napadat. Ale hned zkraje se cítím povinen ujistit právě je, že by ty deseti- a možná statisíce, které kdysi, předtím, položily život za dnes již neexistující republiku, jíž jsme formálními dědici a pokračovateli, této své oběti nejvyšší jednak litovali, jednak by nás za současnou ČR přemnozí z nich jistě seřezali jako žito. A plným právem!

Aktuální mocní tohoto státu si ovšem rady ví. Není totiž celkem vůbec obtížné nahradit původní státní slavenou a respektovanou ideu lacinými zájezdy k nejbližším mořím, současnou přinejmenším ne složitou kulturou, pokleslými televiznímu seriály, celou řadou zpravidla uměle vykonstruovaných zástupných problémů a třeba fantastickými slevami s supermarketech. Není tedy divu, že si především dík tomuto snadno zvládnutému instrumentu už i ti nejotrlejší z nás na něco jako duchovní kvality státu, v kterém žijí, ani nevzpomenou.

Nejen forma, pro kterou jsem nucen opakovat pořád ještě slušné adjektivum „pokleslá“ (kromě jiného obvykle stupidní všestranně poloamatérské televizní spoty, křečovitě „směchutvorné“ billboardy a záplava letáků, vnucujících nám co všechno ten a ten dokáže, když…). Co dopředu odradí především a co je na tom všem ve skutečnosti úplně nejhorší, je totiž vlastní obsah voleb. A, bohužel, konečně i jejich smysl.

Volební programy adeptů Senátu Parlamentu ČR nechme stranou, protože to je už sama o sobě a včetně nich značně svérázná kapitola. Avšak ani komunální volební programy neoperovaly žádnou duchovní či ideovou nadstavbou zpravidla ani omylem. Ale proč také? Bohatě přece stačilo donekonečna opakovat všeobecně líbivé požadavky bezpečnosti, dostatku parkovacích míst, „optimálních“ úprav místní dopravy i řadu podobně využitelných populismů a k tomu jistě také některé ožehavé, jestli ne rovnou bulvární lokální problémy.

Jestliže však k tomu navíc připočteme ono panoptikum volebních kandidátů tak jak jsme je mohli sledovat na televizních obrazovkách a podobně, upřímný podiv nad tím vším je místě už docela. Neříkám sice, že je každý z nich s to být sám od sebe rozeným táborovým řečníkem, ale jestliže (v tolika případech) nezvládá ani českou gramatiku a k tomu se neumí ani vhodně obléci, ani chovat, lze jen s největším optimismem předpokládat, že bude naopak schopen efektivně a s povinným úspěchem zastávat post, na který má v úmyslu nechat se zvolit.

Konečným souborným výsledkem všeho zatím řečeného je, že k volbám v říjnu 2014 nepřišla ani polovina oprávněných voličů – proč by k nim ale také chodili, že? A koho, proč a co by vlastně mělo zbývajících pětapadesát procent (!) už tak dost otrávených dobrovolných absentérů vlastně volit? Takže ať dotyčné volby dopadly jak chtěly, zase se budeme na všech stupních řízení (od posledních radnic až po ten Hrad) nezbytně potkávat celé další čtyři roky s leností, neschopností akce a nekompetencí, což všechno dohromady nutně povede k tomu, že ani tyto volby nezmění v našem i veřejném životě vůbec nic. To ovšem jen v tom lepším případě. Jak rád bych byl, kdyby tomu tak nebylo, ale není zde pranic co by tomuto mému rozhodně ne líbivému názoru kdovíjak výrazně odporovalo.

V některých svých knihách jsme už rozebral základní český historický problém: Čechů vždy bylo a také stále je na prostor, který obývají, jednoduše málo. Z toho ovšem přímo pramení také současná evidentní absence možnosti obsadit potřebný počet volených výkonných míst opravdu kvalitními a schopnými jedinci, kteří je budou zastávat alespoň ucházejícím způsobem. A protože je geopolitika neúprosná, dovolím si vedle TGM volně citovat i Konráda Heydena, který přes svou principální spornost správě tvrdí, že má-li stát opravdu fungovat, musí disponovat desetinou kvalitních úředníků (počítáno z celkové populace). A to od posledního tajemníka na vesnické radnici až po prezidenta. Což v našem případě znamená, že my takových lidí potřebujeme sto tisíc. Avšak pozor – ne jen sto osmdesát (a ostatní už nějak dopadne), nýbrž skutečně jejich plný počet. Jenomže to je u nás už opravdu za hranicí reality. Takže zejména tento stát, vzešlý právě z voleb, jejichž demokratičností se sám tolik ohání, de facto nikdy nemůže spolehlivě a k obecné spokojenosti ani pracovat, ani existovat.

Demokracie je – asi jak říká třetí ze mnou dnes citovaných, W. S. Churchillnejlepší ze všech špatných způsobů vládnutí. Je to jistě báječná věc, ale jedině tehdy, jestliže k něčemu takovému má národ přirozené vlohy, talent, tradici a hlavně pro to příslušné příslovečné „lidi“. A protože tomu tak u nás očividně není, zase na rychtě v Horní Dolní nahradí neschopného Karla jen a jen podobně málo talentovaný Pepa a v parlamentu i na Hradě budeme také nadále potkávat obskurní zjevy, kteří už napohled slibují věru málo co dobrého.

A aby to bylo s posledními „demokratickými“ volbami celé, zúčastnění voliči, kteří zapomněli na předchozí debakl usmoleného a značně upatlaného komerčního záměru jakési pokoutní hlídací agentury, s naprostým klidem (jestli ne rovnou s nadšením) dali hlasy zřejmě podobně podezřelému podniku jednoho ze zdejších oligarchů.

Jestliže se v daném směru nezmění rychle cosi zásadního, budeme tedy zase jen zírat, jak to právě tihle hoši, které vesměs nikdo neznal a nezná, vezmou do ruky svou věc, jak ji podle svého vlastního sloganu vyřídí a jak si budou počínat, vyzbrojeni k tomu „demokraticky“ získanými mandáty.

Ale víte co? Dobře nám tak. Protože budeme-li se i dál (a navíc ještě dlouho) jen tak pasivně vyvalovat v našem česko-moravském teploučkém bahňáku a vůbec nic proti tomu neuděláme, vůbec nic lepšího si nezasloužíme.